Mám blízkou kamarádku Olgu, se kterou jsme se dlouho neviděli. Už od dob univerzity. Každá z nás začala svůj vlastní život, a pro komunikací a setkání nebylo moc času. Nedávno jsem se procházela po nákupním centru a potkala Olgu. Tak jsme se rozhodly sednout si do nedaleké kavárny, dát si kávu, popovídat si.
Byla jsem v šoku, když Olga začala jaro vyprávět o svém životě. Její matce je už přes 60 let a nedávno se "zbláznila", jak řekla Olga.
Nelíbilo se Olze to, že její máma pronajala svůj velký byt a sama se přestěhovala do zahraničí za peníze z pronájmu bytu a svého důchodu. Co se stalo důvodem, není známo. Ale Olgu to všechno pěkně naštvalo.
Prý, jak je to možné? Matka nepomáhá dceři, nepomáhá její rodině, ale žije ve svém potěšení. Olga s manželem a dvouletou dcerou žijí v pronajatém bytě, nedávno si dokonce půjčili peníze na auto. Myslela si, že jí matka bude dávat důchod, aby oni mohli zaplatit za půjčku, ale to se nestalo. Teď je s spolu s manželem kvůli tomu na matku naštvaná.
A já takový pohled na situaci kamarádky nechápu. Je to věc její matky, když se rozhodla žít pro sebe. Rodiče nejsou povinni se starat děti a vnoučata až do smrti. To není normální. A co myslíte vy?
PŘIPOMÍNÁME: PŘÍBĚH ZE ŽIVOTA: "ŽIJU TAK, JAK JSEM ŽILA. A NĚJAK TO VYDRŽÍM. PROTOŽE MÉ MATCE SE TO TAK LÍBÍ"
