Potkala jsem svého manžela na dvoře u domu. Přestěhoval se s rodiči do domu, ve kterém jsem už žila, když mu bylo 10 let. Vyrůstali jsme spolu, ale od začátku mezi mnou a jeho rodiči bylo něco špatně.
Moje rodina je otevřená a upřímná. Můj manžel, když jsme byli děti a dospívající, trávil hodně času u mě doma. Ale nikdy mě nezval k sobě.
Bylo nám 17-18 let, když jsem poprvé přišel k němu domů. Tyto návštěvy však byly velmi vzácné, protože jsem se tam necítila pohodlně.
Po svatbě žijeme odděleně od rodičů, mých a jeho, a ve vztahu s tchyní a tchánem se nic nezměnilo. Scházíme se jen o svátcích. Během těchto setkání se cítím jako páté kolo v autě.
Máme roční dítě. Tchyně a tchan se vůbec nezajímají o svého prvorozeného vnuka. Tchýně mi nikdy nezavolá, manželovi zavolá, až když od něj něco chtějí.
Vím, že pečující tchýně je na váze zlata, ale bohužel ta moje je sebestředná a ledová.
Určitě se s tím musím smířit, být vůči tchýni a tchánovi lhostejná a prostě je nebrát vážně. Asi to bude nejlepší řešení.
PSALI JSME: MANŽELSKÝ PÁR PŘESTAVĚL STARÝ AUTOBUS NA DVOUPODLAŽNÍ DŮM, KTERÝ MÁ VŠE OD ŠATNY AŽ PO KOUPELNU
PŘIPOMÍNÁME: PŘÍBĚH ZE ŽIVOTA: "U NÁS NA ODDĚLENÍ DĚTSKÉ NEMOCNICE LEŽELA HOLČIČKA. ZAČALA JSEM TUŠIT, ŽE NEMÁ NIKOHO"
