Všechno nějak dopadlo organicky, podali jsme žádost na radnici, pak svatba v restauraci a všechno. Od obou mužů mám dítě: staršímu synovi je 27 let a mladšímu 15.
Vdávala se ve 20 a ve 32 letech. S prvním jsme žili 8 let, s druhým 12 let. S oběma jsem se rozvedla z mé iniciativy kvůli nevěře obou mužů. V manželství jsem byla věrná, všechno jsem dělala na maximum, takže jsem to nemohla odpustit.
Když není důvěra, nemá smysl zůstat vedle sebe. Před rokem jsem potkala nového muže, který se do mě zamiloval. Řeknu rovnou, že jsem si za čtyři roky zvykla žít sama a nechci nikoho pro vážný vztah. Starší syn žije odděleně, i když ještě není ženatý, mladší je stále se mnou. Jsem žena zabezpečená a "silné mužské rameno" nepotřebuji, takže vztah na dálku by mi vyhovoval.
S mým současným milovaným se potkáváme, občas jezdíme na dovolenou, synové se k němu chovají normálně. Nedávno on začal mluvit o svatbě.
Dnes požádal o ruku a přinesl prsten. Upřímně jsem mu řekla, že se omlouvám, ale nechci se vdávat. Bylo vidět, že je rozrušen kvůli tomu a odešel. A já se teď cítím kvůli tomu dost špatně.
Už mi je skoro padesát a nechci už nikoho přemlouvat a snášet nevěry, ale chci žít zbytek života pro sebe. Ale cítím se teď zle, že jsem urazila člověka, který se utratil a s takovou láskou vybral zásnubní prsten. Tak mu mám vysvětlit, že jsem ho nechtěla urazit?
PSALI JSME: PŘÍBĚH ZE ŽIVOTA: "ABYCH POTĚŠILA MANŽELA DĚDICEM, ROZHODLA JSEM SE JÍT NA ZRADU. JE MI TO TEĎ LÍTO?"
