"24 února v 5:20 ráno jsem se probudila od zpráv: *Hele lidi, začalo to*, *Naléhavě všechny jedeme na místo*, *Nemůžu odejít, tady se střílí*, *Já taky, tady je to dost špatné*....
24. února v 7: 30 jsem vystoupila z metra...
už poloprázdného Kyjeva...
Pod zvuky sirény, který jsem slyšela poprvé v životě.
A sakra, ráda bych klidně žila život, aniž bych to slyšela.
Moje město se v mžiku proměnilo v jednu velkou bouli úzkosti. Ale nevzdalo se. Nebálo se.
Moje město bylo připravené.
Protože to je Kyjev. A z výšky pravého břehu Dněpru vždy hrdě stojí s mečem a štítem.
A tady. Měsíc od chvíle, kdy mi bláznivý soused vyrazil dveře do domu.
Pečené vepřové s rýží "v jednom hrnci". Dobrou chuť
Jak vypadá manželka nejkrásnějšího araba světa
24letá dívka chodí v plenkách a nasává dudlík: proč ona a její přátelé představují jako děti
"Tělo se zbláznilo, mléčné žlázy začaly rychle růst": Slečna s největšími prsy na světě se dostala do Guinessovy knihy rekordů
Místo slov máma a táta, naše malé děti již jasně říkají slova "bomba " a "raketa".
Slyšíme sirénu, i když ona nezní. A pokud se podaří usnout, pak tu zatracenou sirénu slyšíme ve snu.
Moje města prostě není možní poznat.
V mém Mariupolu je genocida. Můj Nikolaev bije a kryje svou hrudí okolní města. Můj Cherson v podmínkách okupace holýma rukama jde na tanky a bez zbraní pod kulkami, jen aby se tato nečistota navždy vytratila z naší země.
Můj statečný Černigov, Sumy, Charkov, Luhansk, Doněck nepřestávají krvácet. Města jsou teď jako otevřené rány, k jejichž hranicím se zatím nedostaneme a nedokážeme pomoci.
A ohavně ukradený Krym, který bolí už 8. rokem.
To jsem já.
Jsem každé z těchto měst.
Jsem každý centimetr mé nezničitelné zelené hranice.
A co ty, sousedská mrcho?
Vojsko, které si o sobě myslí, že je 2. armádou světa, se nikdy nenaučilo válčit. Střílet do zad dítě, bombardovat porodnice, střílet humanitární koridory, znásilňovat ženy, krást potraviny - to ANO, v tom jsou dobří.
Bojovat ne. Jste jako červi, objevujete
se a rozšiřujete se po celém kraji a vyvoláváte pocit ohavnosti a nenávisti.
Proto jsou rashisti tím nejnedůstojnějším protivníkem na bojišti.
V čele se stejně nedůstojným a již prohraným prckem Parkinsonem.
Vždyť jak je to tak, že "malá a bezbranná" Ukrajina se za 8 let změnila v silnou zemi s ostrým mečem v rukou.
A zatímco naši hrdinové vás odvážně vykopnou z našeho domu, naši stateční předkové pohřbení na rodné zemi budou vám pálit zemi pod nohama.
Přímá cesta do pekla to je…
Pamatujte, skřeti. Ti, kteří bojují za cukr, nikdy nepochopí ty, kteří bojují za svobodu.
Vidí Bůh.
Už jsme vyhráli.
Upřímně chci, aby pochopili všichni z mého okolí, který to ještě nechápou.
Každý, kdo nesdílí mé názory - sledujeme ruskou vojenskou loď.
Už.
Právě teď.
Sláva Ukrajině 🇺🇦🇺🇦🇺🇦"
Autorka textu: Karin Hakobyan
PSALI JSME: "JE MI DESET. ŽILA JSEM V MARIUPOLU"
PŘIPOMÍNÁME: UKRAJINSKÝ NOVINÁŘ PROMLUVIL O ZRANĚNÍ KOLEGY: "PROŠEL MNOHA HORKÝMI MÍSTY. ALE BYL ZRANĚN DOMA"
