Příběh ze života: "S bratrem nekomunikuji, protože mě nechtěl vidět na své narozeniny"

Vyrostli jsme. Vdala jsem se. O pár let později se oženil i můj bratr. Nyní jsme se přátelili už rodinami: navštěvovali jsme, jezdili spolu na dovolenou. Každé narozeniny se vždy také slavily společně.

Pak bych nikdy nevěřila, že se dokážeme s bráchou tak pohádat, že bychom si ani nepopřáli k narozeninám. Ale život se skládá ne vždy tak, jak bychom si přáli.

Můj bratr byl voják a často se stěhoval kvůli službě. Nějak ho přesunuli do jiného kraje a už jsme se nemohli vídat jako dříve. Pravidelně jsem mu volala, zajímala se o práci a život.

Nebyla však možnost ho navštívit. Postupně jsme si začali volat méně často. Pohltily nás každodenní starosti a prakticky jsme spolu nekomunikovali.

Ale teď se blíží narozeniny mého bratra. Bude mu čtyřicet let. Chystala jsem se ho navštívit s celou rodinou, poblahopřát a zároveň navštívit.

Týden před jeho narozeninami jsem bráchovi zavolal a zeptal se, jak budou slavit a co by chtěl dostat jako dárek. Bratr ale řekl, že žádná oslava nebude, a že nikoho na oslavu nebudou zvát.

Byla jsem uražen: jak to, že nezvou ani příbuzné? Po mém rozhořčení můj bratr přiznal, že s manželkou letí do Turecka.

Nemohla jsem mlčet, a řekla jsem, že se to nedělá a je třeba nejprve oslavit s příbuznými. Bratr prohlásil, že je to jeho soukromá věc, není povinen slavit narozeniny a někoho pozvat, pokud nechce. Podle něj bych za něj neměla nic řešit. A pak bez rozloučení zavěsil.

Byla jsem hrozně naštvaná na svého bratra. Zda je to normální? Sestřička přijede na návštěvu, aby mu pogratulovala k narozeninám a on ji nechce vidět. Od té doby jsme přestali komunikovat. Je to už šest měsíců. I když už jsem se trochu uklidnila, první se usmiřovat nebudu.

PSALI JSME: ŽIVOTNÍ PŘÍBĚH: DVĚ SESTRY V PĚTATŘICETI LETECH SPOLU KRÁSNĚ VYCHÁZELY, ALE VŠECHNO ZMĚNILA JEDNA SPOLEČNÁ VEČEŘE

PŘIPOMÍNÁME: PŘÍBĚH ZE ŽIVOTA: "V DĚTSTVÍ RODIČE VŽDY MYSLELI NA PRÁCI A SVÉ PŘÁTELE, NE NA MĚ. TAK CO TEĎ PO MĚ POŽADUJÍ?”