Příběh ze života: "V dětství rodiče vždy mysleli na práci a své přátele, ne na mě. Tak co teď po mě požadují?”

Prakticky vždy jsem byla s babičkou, protože oni cestovali, scházeli se s přáteli nebo se věnovali kariéře. Nebrali mě s sebou, abych je nerušila.

Všechny prázdniny a víkendy jsem trávila i mimo domov. Rodiče neměli čas ani na to, aby mě odvedli do školy nebo navštívili můj koncert. Žili svůj život, ve kterém pro mě nebylo místo.

Přestože tvrdě pracovali, nebyli jsme bohatí. Místo vlastní dcery, se starali jen o své pohodlí, nikoliv o finanční blaho rodiny. Máma s tátou mi dokonce blahopřáli k narozeninám po telefonu, protože byli buď na služební cestě, nebo u moře.

Trvalo to roky, ale nemohla jsem si na to zvyknout. Babička, která se o mě starala, nikdy nic špatného o rodičích neříkala. Naopak tvrdila, že mě rodiče milují a snaží se o mé pohodlí. Ale nejsem hloupá.…

Když jsem byla ve druhém ročníku na univerzitě, babička zemřela. Nevím, jak jsem tuto ztrátu přežila, protože to byla jediná osoba, které jsem nebyla ukradena . Chtěla jsem křičet na celý svět. Bála jsem se přijmout realitu, protože jsem nevěděla, jak bez ní žít. Právě po smutečním obřadu jsem řekla vše, co si myslím matce s otcem. Jen odpověděli, že se za mé chování stydí. To je všechno.

V tu chvíli jsem pochopila, že s těmito lidmi nechci mít nic společného. Nezajímali se o nikoho jiného než o sebe. Na pohřbu oni ani neplakali. Pak jsme se s nimi viděli naposledy. Prodala jsem babiččin byt a odjela do jiného města.

Všichni mi tvrdili, že se o peníze musím podělit s rodiči, ale byla jsem přesvědčená, že jim nic nedlužím. Jsou pro mě zcela cizí lidé.

Já už dávno mam vlastní rodinu, a jak žiji rodiče nevím. Ani oni se o mě nezajímají.

PSALI JSME: PŘÍBĚH ZE ŽIVOTA: "TŘI ROKY JSEM HLEDAL SVOU RODINU A MŮJ BRATR VŠECHNO VĚDĚL A SKRÝVAL PŘEDE MNOU PRAVDU"

PŘIPOMÍNÁME: ŽIVOTNÍ PŘÍBĚH: POHOVOR, KTERÝ TRVAL POUHÝCH 5 SEKUND, PŘIMĚL DÍVKU VRÁTIT SE ZPĚT DO SVÉHO RODNÉHO MĚSTA