Vyrostli jsme. Vdala jsem se. O pár let později se oženil i můj bratr. Tak jsme se přátelili už rodinami: chodili jsme na návštěvy, slavili společně svátky.
Tehdy bych nevěřila, že bychom se mohli pohádat s bratrem natolik, že bychom si navzájem oni neblahopřáli k narozeninám. Ale život je nevyzpytatelné a stát se může cokoliv.
Můj bratr je voják a často se stěhoval kvůli službě. Jednou ho přesunuli do jiné oblasti a už jsme se nemohli vídat často. Pravidelně jsem mu volala, zajímala se o jeho život. Jezdit na návštěvy nebylo možné. Postupně jsme si i volat začali méně. Každodenní starosti nás pohltily a prakticky jsme spolu nekomunikovali.
Brácha má ale brzy jubileum. Bude mu čtyřicet let. Chtěla jsem za ním jet na návštěvu s celou rodinou, abych mu pogratulovala a zároveň se s ním uviděli.
Týden před oslavou jsem zavolala bráchovi a zeptala se, jak se chystají slavit a co by si přál jako dárek. Bratr ale řekl, že nebudou nic organizovat a hosty, včetně příbuzných, nezvou.
Urazila jsem se: jak to, že nezvou příbuzné? Po mém rozhořčení bratr přiznal, že s manželkou letí do Turecka. Takže žádná oslava narozenin nebude. Rozčilila jsem se, a na to mi bratr řekl, že je to jeho soukromá věc, není povinen slavit narozeniny a někoho zvat, pokud nechce. Podle něj bych za něj neměla nic řešit. A pak bez rozloučení zavěsil.
Byla jsem hrozně naštvaná na svého bratra a teď už ani nekomunikujeme.
PSALI JSME: ZACHRÁNĚNÉ ŠTĚNĚ SE DÍVALO NA SVÉHO SPASITELE S PROSEBNÝM VÝRAZEM A JAKO BY ŽÁDALO: "NEOPOUŠTĚJ MĚ"
PŘIPOMÍNÁME: Dnes ona slavila 70 let. Ale ani dcera, ani syn nepřijeli poblahopřát
