Alžběta je vdaná deset let a během této doby se do jejich rodiny narodil syn – devítiletý Ondra. Žil s nimi také její nejstarší syn z prvního manželství Aleš, kterému bylo dvacet let. A pak před pár měsíci zjistili, že v jejich rodině bude třetí dítě a bude to dcera. Alžběta dlouho přemýšlela, zda nepotřebuje třetí dítě, protože už jí bylo čtyřicet let. Ale její manžel, lékaři v nemocnici jí řekli, že stojí za to rodit a že se o nějakém potratu nemluví.
- Můj manžel dobře s mým nejstarším synem vychází. Ale neomezoval ani své dary. Můj manžel dokonce dával Alešovi peníze na léčbu, protože ten měl vážné zdravotní problémy. Od dětství měl epilepsii a díky dlouhé a nákladné léčbě se nám podařilo rozvoj nemoci mírně zpomalit. Můj syn už dokončil vysokou školu a do práce nespěchá. A stát mu vyplácí příspěvek.
Aleš se snaží najít nějakou práci, ale nechce pracovat jen tak někde, protože když začne pracovat, přestanou mu vyplácet příspěvek. A v dnešní době je těžké najít normální práci. A Alžbětu nijak zvlášť netrápí, že její syn nepracuje, protože se bojí o jeho zdraví. Je spousta věcí, které by neměl dělat: podchlazení, onemocnění, být ve stresových situacích, intenzivní fyzická aktivita.
Ale nedávno manžel řekl Alžbětě:
- Tvůj syn s námi bude nadále bydlet spolu s námi?
A Alžběta z toho byla velmi rozrušená. Vždyť bydlí v třípokojovém bytě, místa je pro všechny dost, na byt platí hypotéku. No, zatímco tam nebyla žádná malá dcera, bylo tam dost místa pro všechny, Aleš byl ve svém pokoji a Ondra byl ve svém a třetí pokoj byl pro manžele. A brzy bude otázka, kde bude holčička bydlet. Alešův pokoj je už malý, Ondra je puberťák a přestěhovat k němu dívku také nepřipadá v úvahu.
Můj manžel mi řekl, že můj Aleš je už dospělý chlap a že je čas, aby se odstěhoval z našeho bytu a žil sám. Ukázalo se, že můj syn nyní musí chodit do práce, sám si platit bydlení a energie, nakupovat potraviny a vařit si sám. Manžel přitom řekl, že se syn má postavit na nohy.
Jak vypadají rodiče a sestra nejkrásnějšího tureckého herce Buraka Özçivita
Žena, která váží 130 kg, přišla za stylisty, aby manžel začal žárlit
Jak vypadá manželka nejkrásnějšího araba světa
“Pravý recept huculského banošu, pokušení před ním není možné odolat”: jednoduchý recept ukázala sousedka
Alžběta ale kategoricky odmítá nechat syna odejít z domova, protože bere léky a potřebuje být sledován. Bojí se o zdraví syna a bojí se, že se jeho stav zhorší.
Dřív jsme psali:
"Není mi patnáct let. Ale máma mi pořád leze do života"
Před rokem jsem se stala majitelkou vlastního bytu. Byla jsem dvakrát vdaná a vychovávám dítě od druhého manžela. Když se máma dozvěděla, že už nepronajímám bydlení, ale bydlím ve vlastním domě, prozradila, že chce se ke mně nastěhovat.
Já osobně nechci, aby máma žila se mnou. Věřím, že jen v případě, kdy opravdu není střecha nad hlavou, není kde bydlet, lze bydlet spolu. Moje máma s tím nemá nic společného. Když se rozvedla s tatínkem, koupila si domek na vesnici, kde žije už osm let. Táta byl chytřejší, hned si našel novou manželku, s ní už v manželství koupil byt ve městě.
Proto taková zpráva maminku zasáhla víc než jen rozvod. Chtěla žít ve městě, ale neměla takovou možnost. Po celou dobu po rozvodu maminka šťastně žije, má sousedky, se kterými přátelí, vesnice je čistá a má dobrou infrastrukturu. Takže důvod k touze prostě být nemusí. S financi nemá problém. Tak kde se bere ta touha žít se mnou?
Je mi nepříjemné ji odmítnout, bude to skandál, ale jsem už dávno dospělá, mám svůj životní rytmus, pravidla, klid. Nechci, aby někdo narušoval náš klid se synem. Každý dospělý člověk, který dosáhne plnoletosti, má právo na osobní život a své hranice. Už od dětství sníme o tom, že budeme mít "kousek" svého rohu v domě, kde nikdo kromě tebe nemusí nic dělat.
Ideální je, když má dítě svůj vlastní pokoj, ve kterém si hraje, uklízí, spí a přijímá hosty. Sám, jak chce, přehazuje z místa na místo hračky, věci dává do skříně. Tak to i v dospělosti chodí, jen se zvětšuje rozsah osobního. Souhlasím, je velmi frustrující, když k vám "lezou" bez pozvání, i když jsou to blízcí lidé.
Jednou jsem se rozhodla promluvit s mámou o tom, že se ke mně nastěhuje. Řekla jsem jí všechny myšlenky, řekla jsem jí pravdu, že jsem už dávno dospělá, chci žít sama. Slíbila, že budu chodit často na návštěvy, vnoučata nechám na víkendy a prázdniny, aby se necítila sama.
Řekla jsem mámě rovnou, že se jí nechci říkat, kam chodím, co dělám. Koneckonců, můžu přivést muže do domu, ale s mámou je to nepříjemné. Už nejsem ve věku, abych poslouchala mámu, nechci být kontrolovaná a řízená. Matka jen řekla, že jsem sobecká, ale vůbec nechce rozumět, jak se v této situaci budu cítit já.
