"Matka a sestra chtějí, abych utratila všechny peníze, jen abych uzdravila svou příbuznou, ale sami nepomohou"

Jenže maminka a sestra ani auto prodávat nebudou, aby alespoň nějak pomohly s léčbou, jako by se jich tato situace vůbec nedotkla, a my s manželem musíme kvůli zdraví neteře přijít o svůj majetek. V rodině jsem se nenarodila sama, mám ještě sestru, která je o pár let starší než já a nikdy jsme s ní nemohli najít společnou řeč.

Každý náš dialog se měnil v nějaký skandál. V dětství jsem s ní chtěla vylepšit vztah, sestra se na mě jen zlobila a ve všech situacích mě obviňovala. Když jsme byli teenageři, jsem se ani nepokoušela se sestrou nějak vyjít, komunikace s ní mě nezajímala, protože jsem měla své přátele, se kterými jsem vycházela mnohem lépe.

Pokud se někomu něco v životě stalo, obvykle jsem se informace o své sestře mohla dozvědět od maminky, nikoli osobně od sestry. Ve stejném roce jsme obě měly svatby, jen ona měla svatbu na jaře a já na začátku podzimu. Jakmile jsem se vdala, začala jsem s manželem spořit na bydlení, zatímco se moje sestra jednoduše přestěhovala ke svému manželovi, který měl v té době prostorný byt.

O dětech jsme ani neuvažovali, protože od začátku jsme měli cíl — pořídit si vlastní bydlení. Myslela jsem, že moje sestra bude mít dítě dřív, ale ona na dětí taky nemyslela. O pár let později měla sestra s manželem nové auto a my jsme s manželem konečně nashromáždili dost peněz na vlastní bydlení.

Mohli jsme si ještě před rokem a půl pořídit jednopokojový byt, ale v tak malém bytě jsme moc bydlet nechtěli, takže jsme si chtěli našetřit alespoň na dvoupokojové bydlení. Za pár měsíců moje sestra otěhotněla, dítě chtěla s manželem mít mnohem dříve ale kvůli nějakým zdravotním problémům to museli odložit.

Maminka taková zpráva potěšila nejvíce. Začala nás také nutit, abychom měli dítě, protože jen jedno vnouče matka nechce. Nereagovala jsem na slova matky, protože jsme si téměř našetřili na vlastní bydlení. Když sestra porodila dítě, bylo jasné, že se narodilo s vrozenou nemocí a na jeho léčbu potřebovala obrovské množství peněz.

Všechno se dalo vyléčit operací, ale byla strašně drahá. Hradit by se musela nejen jedna operace, ale i rekonvalescence, která by trvala nejméně půl roku. Sestra se velmi bála o zdraví novorozeného dítěte, a tak se na operaci dohodla hned po porodu. Matka se sestrou se rozhodly vzít část svých odložených peněz a nezapomněly mě požádat.

Sestru a synovce jsem opustit nechtěla, manžel také, takže jsme jim dali sto tisíc korun na léčbu. Ale místo poděkování sestra s matkou jedním řekli: „A to jsou všechny vaše peníze? Na byt jste si šetřili, takže musíte mít mnohem víc peněz, proč nám je nedáte? Je vám vůbec jedno, že se novorozený synovec necítí dobře?“

V reakci na to jsem se nehádala, protože sestra nedávno měla porod a neustále stresuje kvůli nemoci dítěte. Ale stejně nebudu dávat všechny své úspory na synovce. Ať jsem se snažila matce a sestře vysvětlit cokoli, nechtěli mě poslouchat, protože počítali s tím, že dám všechny své úspory a vzdám se svého snu, koupit si vlastní byt.

Zaslechla jsem na svou adresu tolik urážlivých slov o sobectví, ale zdá se mi, že sobci byli jen moje a máma, kteří věřili, že jsme s manželem museli zapomenout na své plány a dát všechny peníze na léčbu synovce.

Když jsem se ptala, proč by pak v takovém případě neprodali nové auto, které by jednoznačně dokázalo celou operaci zaplatit, sestra jen řekla, že bez auta je pro ně mnohem těžší s dítětem dojet do nemocnice. Velmi zajímavě se ukazuje, že sestře a jejímu manželovi je líto něco prodat kvůli léčbě vlastního dítěte a my jim s manželem musíme dát náš milion a půl, který jsme šetřili téměř pět let.

Redakce také doporučuje přečíst:

„Myslela jsem, že na předměstí budu šťastná, ale našli mě i tady. Nechávají mi děti na noc a vyzvednou je za dva dny“

Proti koupi malého bytu, na který dcera se zetěm několik let spořili, jsem nic nenamítal. Blanka a Leoš jsou už dlouho manželé, mají dvě krásné dcery, moje vnučky.

Rozhodli jsme se, že byt zůstane jim a mi vyhovovala varianta malého bytu na předměstí. Bývalá majitelka, jak slíbila, nechala veškerý nábytek a spotřebiče, a tak si s sebou vzala pouze věci osobní potřeby. Transakce proběhla rychle a nemusela jsem dlouho čekat.

Sama jsem poslední rok snila o tom, že se co nejdříve odstěhuji od dcery. Zdálo se, že žijeme dobře, snažili jsme se nehádat, ale situace byla vždy napjatá.

Posledních pár měsíců jsem počítala dny, kdy budu konečně žít sama a užívat si ticha.

První tři týdny v novém bytě jsem jen odpočívala, spala, prohlížela si území, studovala jízdní řád místních autobusů. Dovolena skončila a já začala chodit do práce.

O víkendech jsem chodila u jezera, často odpočívala v místním parku. Začala jsem trávit méně času v kuchyni, moc toho nepotřebuji, takže jsem večer sledovala svůj oblíbený televizní seriál nebo četla knihu.

Abych byla upřímná, celou tu dobu jsem své dceři nevolala, cítila jsem se tak dobře a nezajímalo ji, jak jsem se usadila na novém místě.

Chvíli jsem si užívala ticho. Jednoho dne před víkendem zazvonil zvonek. Když otevřela dveře, uviděla Blanku, v náručí měla malou Olgu a k ní se tiskla Gabriela.

– Ahoj mami!

– Ahoj.

– Mohla bys dohlédnout na děti? Zítra chci doma udělat generální úklid a večer si přijedu pro dcery.

– Máš malý byt, dej děti spát a přes noc všechno uděláš! Nevidím v tom žádný problém. Je to práce na půl hodiny.

Blanka zamrkala očima, pravděpodobně nechápala, proč jsem měla takovou reakci. Rozhodla se, že nemůžu mít osobní život a já musím dělat, co chtějí.

V tu chvíli ke mně přiběhla Gabriela a začala mě objímat, srdce se mi roztavilo. V tu chvíli jsem si uvědomila, že mi tyto dívky opravdu chybí.

– Dobře.

Dcera mi podala tašku s věcmi, otočila se a utekla, aniž by se rozloučila. Druhý den nepřišla, ani nezavolala.

Vrátila se pro dívky v neděli pozdě večer a dobře věděla, že musím brzy vstávat do práce, a v těchto dnech jsem opravdu neodpočívala.

Od té chvíle to Blanka začala dělat skoro každý víkend. Pro sebe vidím jen jeden plus – nevidím zetě. A tohle je štěstí.