Nedávno jsme tam dokončili generální opravu, dali do naprostého pořádku zahradu a pozemek pro rekreační zónu. Jako rodina tam každý víkend odpočíváme, občas přijedou hosté.
Před pár měsíci k nám byl přeřazena nová kolegyně z jiného oddělení. Láska byla přívětivá a přátelská. Pamatuji si, že ten den jsem přinesla jahody i pro ni.
Pár dní po našem rozhovoru za mnou v poledne přišla ta nová kolegyně a požádala mě o klíče od chaty.
— Proč?
— Chci, aby tam moje dcera a vnoučata na pár týdnů odpočívali. Potřebuje čistý vzduch, přírodní produkty. Moje dcera je na mateřské dovolené, potřebuje změnu prostředí, ale i tak se tam celé týdny neobjevíš.
Přirozeně jsem to zdvořile odmítla. Později ke mně přišla jiná kolegyně.
— Jano, jak se rychle dostanu ke tvé chatě? Autobusy tam jezdí?
— A proč to potřebuješ? Autobusy nevím, jezdíme s manželem vždycky autem.
— Takže naše nová kolegyně řekla, že oslaví své narozeniny ve vaší chatě, takže si myslím, jak se tam dostat.
Pečené vepřové s rýží "v jednom hrnci". Dobrou chuť
“Jiří, vezmi si syna. Už mi padají ruce, je tak těžký”
“Manžel považuje svou matku za plnohodnotnou součást naší rodiny a moje matka neznamená téměř nic a nelze ji považovat za blízkou příbuznou”
"Jako plyšová hračka": nejmenší pudl na světě
Tentokrát jsem se neudržela, vtrhla do kanceláře a okamžitě zaútočila na svou novou kamarádku otázkami.
— Co to znamená? Jaké jsou narozeniny v mé chatě?
— Ale proč? Je to jen na jeden den, nic nezkazíme, lidé budou všichni dospělí. Vadí ti to?
— Ano! Víš, kolik jsme do toho s manželem dali? Udělali jsme to pro naši rodinu, ne pro cizí lidi, kteří by mi šlapali trávník, mrzačili keře a potulovali se po záhonech. Napadlo tě vůbec požádat mě o svolení?
Bylo mi jedno, co ta v tu chvíli cítila. Dříve si to nikdo z kolegyň nedovolil.
Dřív jsme psali:
“Moje sestra zjistila, že jsem se usadila na vesnici, a rozhodla se poslat svou dceru za mnou. Litovala jsem, že jsem souhlasila”
Abych byla upřímná, žít v naší době na venkově je nejednoznačná představa. Protože to má své klady, ale samozřejmě i zápory.
Nejčastěji chtějí lidé odejít ze dvou důvodů. Finanční, kvůli levnosti bydlení a schopnosti řídit domácnost osobně. A wellness – být v klidu, daleko od hlučných měst a otravných sousedů.
Vesnice je však plná nevýhod. Musíte mít dobré fyzické zdraví a také lásku k práci. Vesnická chata totiž není váš soukromý domov. A pěstování zeleniny a ovoce pro osobní obživu není jednoduchá procházka s konví za příjemného letního rána. O zaostalé infrastruktuře a nemožnosti chodit každý den do kaváren, kin nebo stejných supermarketů ani nemluvě. Musíte si zvyknout na pomalé tempo života.
Poté, co se moje dcera vdala, jsem si uvědomil, že ve městě už nemám co dělat. S manželem jsme se už dávno rozvedli, ale on se choval jako chlap a nechal nám byt, část peněz a nějakou dobu nám i finančně pomáhal.
Tak jsem se odstěhovala z našeho starého bytu na venkov. Byl tam dům mé matky a dlouho tam nikdo nebydlel.
Podle dokumentů patřil dům mně a mé sestře Šárce. V určitém okamžiku se také raději přestěhovala do města, a tak bez problémů souhlasila, že mi dá svůj podíl za nějaké peníze.
Nutno přiznat, že mimo město je práce hodně. Potřeba sekat trávu, plevel. Opravit fasádu domu, kouzlit nad vnitřními stěnami prostor. To vše dělali muži. No a už jsem dokončovala, co zbylo: naaranžovala jsem přivezený nábytek, umyla pokoje, kuchyň a tak dále. Přesun oficiálně proběhl a já jsem začala nový život.
Zprávy o mém malém, ale důležitém vítězství dorazily k mé sestře. Někde potkala mou dceru a pro jednou se rozhodla, že mi zavolá. Samozřejmě jsem jí řekl o svém životě, že svého rozhodnutí přestěhovat nelituji a nejpozitivněji působí na nervovou soustavu čerstvý vzduch a klid. A lidé toho dnes nemají dost.
Pak mě Šárka pozvala, abych strávila nějaký čas se svou neteří v její vesnici. Nechte dítě také vidět, co je život na vesnici, odpočinout si od vychytávek a dýchat čerstvý vzduch. Ano, budu mít společnost. To místo, jak jsme oba věděli, by jí stačilo. V tomto domě bydlela celá naše rodina. No, souhlasila jsem, proč ne. Týden nebo dva mi vůbec nevadí.
Ale Týna, moje neteř, se ukázala jako další problém. V 15 se projevila jako dost rozmazlená holka, které se do ničeho nechtělo. Sedět u telefonu, poslouchat hudbu, vyhýbat se mi a ptát se jen na to, kam se tady dá jít, aby ji to zaujalo. No, nemůžu vždy odpovědět, že by bylo hezké jít sbírat třešně nebo jít k jezeru. Protože odpovědí na to by bylo standardní koulení očí a zívání.
Čtvrtý týden se začaly objevovat větší problémy: prostě jsem neměla dost peněz. Vidíte, i když jsem nakupovala v místním obchodě, tamní výrobky také stojí peníze. Ano, a moje neteř, snažila jsem se koupit všechno nejlepší.
Po těchto prohlášeních se ve mně ta měšťanka znovu probudila. Vyndala jsem svou kosmetickou taštičku, odeslanou dříve do nějakého vzdáleného rohu. Z tabletu jsem si zavolala taxíka, který mě mimochodem stál pěkné peníze. Sbalila jsem Týně věci a odjela jsem s ní domů k své sestře Šárce. Tam bylo dítě po krátkém, ale intenzivním rozhovoru zvýšenými tóny vráceno do svého rodného prostředí. A odjela jsem domů sama. Naprostá spokojenost.
