"Uhnala si děti, protože nevypadají jako můj syn," křičela tchyně

Vlasta mě neustále podezírala ze zrady, někdy se zdálo, že byla zklamaná neopodstatněností svých domněnek a dohadů.

Se Štefanem jsme začali chodit na vysoké, měl už malý útulný dvoupokojový byt, zděděný po dědovi. Po obdržení diplomů jsme zaregistrovali sňatek a o tři roky později jsme měli dvě úžasné děti.

Tchýně, když k nám přišla na návštěvu, vždy se podezřívavě dívala buď na děti, nebo na Štefana a porovnávala jejich vnější podobnosti. A přesvědčila se, že ani nejstarší, ani nejmladší vůbec nevypadají jako její syn.

Když byla o samotě se Štefanem, Vlasta snažila se Vlasta tvrdošíjně přesvědčit syna o svých podezřeních, ten se jen smál a mávl rukou. To tchyni rozlítilo ještě víc, ale nehodlala se svých záměrů vzdát.

Smutné události ukončily její výčitky. Stefan onemocněl, onkologové se mu snažili pomoci, ale po dvouletém boji jsem ovdověla.

O měsíc později se tchyně domáhala práv na byt s odkazem na to, že děti se narodily od někoho neznámého.

Měla jsem smutek, ale taková drzost mé tchyně mě prostě naštvala a Vlasta ode mě slyšela něco, co nečekala, že uslyší.

Zeptala jsem se jí, jestli si je jistá, že se vnoučata nenarodila jejímu synovi, a když jsem slyšela kategorické ano, dala jsem – pokud vyšetření potvrdí opak, dá nám svůj byt.

Tchyně byla zaskočená, ale já byla neoblomná a druhý den jsme u notáře zaregistrovali všechny emoce.

Právník pravděpodobně poprvé sepsal takovou dohodu, protože se několikrát zeptal, zda jsme to promysleli dobře?

A tady jsou výsledky testů. Vlastinu nervozitu prozrazovaly červené skvrny na obličeji. S třesoucíma se rukama vzala oficiální závěr, přečetla si ho a já jsem litovala, že jsem spustila celý ten záměr.

Tchyně klesla do křesla, vyčerpaná, propukla v pláč, její stav se blížil hysterii.

Nevím, jak by to všechno skončilo, kdybych neustoupila, protože je to stále babička mých synů a bylo mi jí líto.

Sedla jsem si k ní, vzala ji za ruku a tiše řekla: „Zahoďme smlouvu i výsledky vyšetření a začněme normálně mluvit...“ Tchyně se uklidnila a odpověděla: „ Odpusť mi, jestli můžeš...“

Teď spolu dobře komunikujeme a poté, co jsem Vlastě poprvé řekla "máma", druhý den zařídila velkolepou slavnostní večeři.

Díky bohu, že se naše vztahy zlepšily, a je škoda, že se tak nestalo dříve.

PŘIPOMÍNÁME: "MŮJ PŘÍTEL DONEDÁVNA VĚDĚL, ŽE JSEM TENTO BYT ZDĚDILA. ALE KDYŽ JSEM ŘEKLA, ŽE MI BYT DAROVAL MŮJ BÝVALÝ MANŽEL, UKÁZAL SVOU PRAVOU TVÁŘ"

PSALI JSME: “VŽDYCKY JSEM ŘÍKALA, ŽE CELÝ SVŮJ MAJETEK PŘENECHÁM SVÉ VNUČCE, ALE KDYŽ SE V MÉM ŽIVOTĚ OBJEVIL KAREL, VŠICHNI SE ZAČALI BÁT, ŽE ON MŮJ DŮM DOSTANE”