Ve svých 54 letech, když jsem žila sám ve starém městském bytě, jsem plánovala prodat oba domy a koupit nový byt. Moje dcera se vdala a žila v jiné oblasti. Většinu mého času zabíral můj malý obchod. Každý měsíc jsem svou matku navštěvovala na venkově, ale po její klidné smrti před půl rokem jsem se stala jediným vlastníkem dědictví.
Uspořádala jsem jí pohřeb a v domě jsem se ničeho nedotkla. Pak jsem začala hledat kupce a poohlížet se po nových městských bytech. Vesnici jsem navštívila, když potenciální kupci začali projevovat zájem. Přestože jsme se nemohli dohodnout na ceně, pobyt mi přinesl vzpomínky na maminku, dětství a klid přírody. Ráno na zahradě jsem potkal Helmuta, svou mladickou lásku.
Ovdověl a žil s rodinou svého syna, ale toužil po nezávislosti. Helmut mi nabídl, že koupí můj dům, ale tato touha mě přiměla přehodnotit své plány.
Rozhodla jsem se prodat svůj městský byt, přestěhovat se na venkov a podle toho zařídit podnikání. Helmut byl potěšen mým rozhodnutím. Možná nám osud dal druhou šanci na štěstí. Když předchozí kupující změnili názor a přijali mou cenu, odpověděl jsem:
– Je pozdě. Dům našel své nové majitele.
