Brzy jsem se usadila v jednopokojovém bytě naproti ústavu. Samostatný život mi dělal radost: už jsem nemusela stát frontu na sprchu nebo prosit velitele koleje o pozdní příchod.
Druhý den se mi představila starší sousedka naproti přes ulici a položila mi řadu osobních otázek, než mě požádala, abych jí koupila chleba a čaj.
Poslušně jsem poslechla v domnění, že je to dobrý způsob, jak vybudovat vzájemné porozumění. Vypadala spokojeně.
Její požadavky se však brzy staly rutinou: od vyhazování odpadků až po nákup potravin, někdy i léků, vše na mé náklady. Poslední kapkou bylo, když mi dala účet za energie a očekávala, že ho zaplatím.
Ohromená jsem zdvořile odmítla a vysvětlila své finanční potíže. Její postoj se poté dramaticky změnil. Stala se pomstychtivou, držela proti mně malicherné msty a podkopávala mou pověst mezi našimi sousedy.
Jednou, když jsem seděla v online hodině, ke dveřím přišla policie v doprovodu mé sousedky a obvinila mě z nákupu a pití alkoholu.
Důstojníci na mě byli zpočátku opatrní. Naštěstí nahraný konferenční hovor, který mě ukazoval, jak sedím hodiny u počítače, mi dal za pravdu.
Policie se omluvila a sousedce udělila pokutu za nepravdivou zprávu. Přes její protesty ohledně jejího věku a špatného zraku byla pokuta potvrzena. Stále si však nejsem jistá, co může zkusit vymyslet příště.
