"Balíček jsem nechal na okenním parapetu v nemocnici, ale když jsem viděl, že ho sestra vzala a odešla, vykřikl jsem a běžel za ní"

Doktoři říkali, že má nějakou hroznou nemoc, upřímně jsem tomu moc nerozuměl, ale moje matka se velmi bála a odjela s ním. Kvůli její reakci jsem sám začal bát se o svého mladšího bratra.

Maminka spala v noci s bráchou, ráno běžela do práce, přišla za mnou na oběd, pak k bráchovi, pak zase do práce, jako veverka běžící v kole a to vše jen proto, že byla s námi sama. Můj otec nás opustil, když byly mému mladšímu bratrovi pouhé dva roky.

Od toho dne uplynuly více než 4 roky. Už jsem na vysoké, snažím se zvládat všechny domácí práce a pomáhám mámě, trávím čas s bratrem po škole, když je máma v práci. Občas s ní střídáme, abychom nenechali bratra samotného, ​​protože sám se se svou nemocí těžko vyrovnává.

Jednoho dne jsem jako obvykle vešel do šatny v nemocnici, nechal balíček na parapetu a šel si pověsit bundu, a když jsem se vrátil, zjistil jsem, že je pryč. Rychle jsem vyběhl na chodbu a uviděl jsem cizí dívku v nemocničním plášti, jak ho kamsi nese.

– Zlodějka! Zastavte ji! – křičel jsem a běžel za ní. – Ukradla mi sáček jídla! Stůj!

Doběhl jsem k dívce, vytrhl jsem jí balíček z rukou a ona se na mě podívala jako na blázna.

Uvědomil jsem si, že něco není v pořádku. Na chvíli jsem se podíval do tašky a uviděl tam věci někoho jiného. Balíček jsem dívce vrátil a hned běžel do šatny. Musel jsem najít svůj balíček. Obsahoval oběd pro mého bratra a převlečení pro mou matku. Když jsem vběhl do šatny a začal se rozhlížet, všiml jsem si, že moje taška je ve stínu, někdo ji posunul dál, pravděpodobně se snažil získat bundu.

Jak jsem si ho mohl nevšimnout? Pak jsem šel za bratrem, dali jsme si spolu oběd, řekl jsem mu o svých novinkách z vysoké školy a on o nemocnici. Dále mi sdělil hlavní zprávu, že mu dnes byla jmenována nová sestra, protože ta předchozí odjela na dovolenou.

A tady sedíme, smějeme se a pak do pokoje vstupuje stejná dívka, kterou jsem obvinil, že mi ukradla balíček. Hned jsem se jí začal omlouvat, povídali jsme si, smáli se, a když se bratr začal vzpamatovávat, rozhodl jsem se ji pozvat na rande. Tak jsem poznal svou budoucí ženu. To se říká na konci takových příběhů?

PŘIPOMÍNÁME: „KDYŽ SE K NÁM PŘISTĚHOVALA TCHYNĚ, ABY POMÁHALA S VNUČKOU, NEBYL JSEM PROTI. ALE BRZY MOJE MATKA POTŘEBOVALA POMOC"

PSALI JSME: "JEDU NA DOVOLENOU. JE MI JEDNO, JESTLI JE TVÉ DÍTĚ NEMOCNÉ"