Když jsme absolvovali institut, jeho otec nám řekl:
– Vidím vaše přátelství, vidím, jak vás vaše společná práce spojila. Dám vám peníze: toto bude první splátka ve vaší vlastní firmě.
Otevřeli jsme naši firmu. Snažili jsme se vše správně spočítat, abychom nezkrachovali a měli zisk. Přišla k nám studentka v modrých šatech odpovídajících barvě jejích očí, aby získala práci:
– Jsem již v posledním ročníku, potřebuji pracovní zkušenosti. Mohl byste mě vzít do vaší společnosti jako účetní?
– Musím vám říct, že naše společnost je mladá, nemáme hodně peněz...
– Souhlasím s minimální mzdou, protože potřebuji praxi.
Zanedlouho se mou ženou stala naše účetní Alena. Čas plynul, naše společnost prosperovala. Byl jsem generální ředitel, a Martin raději trávil více času s rodinou. Už měl dvě děti. A mě Alena porodila dceru.
Pak se k nám z vesnice přistěhovala Alenina maminka, moje tchyně. Aleně začala pomáhat s domem, když ta přišla z mateřské dovolené. Alena u nás nadále pracovala jako účetní a tchyně dělala všechno doma. Vařila, uklízela, starala se o dceru.
Doma bylo všechno perfektní, ale začal jsem chápat, že rodinná pohoda je pryč. Kamarádi k nám přestali chodit kvůli tchyni. Byla to poněkud hrubá ženská, ale co se dalo dělat? Jednou mi volala maminka z vesnice, že ji poslali na vyšetření do nemocnice v našem městě. Nějaké srdeční problémy.
Vzal jsem matku do nemocnice. Paní doktorka řekla, že máma potřebuje dvoutýdenní kurz, ale všechna místa v nemocnici jsou obsazená. Moje matka musela zůstat u mě doma. Druhý den jsem se vrátil z práce a máma tiše seděla v pokoji se sebranými věcmi:
"Šli jsme s manželkou do banky pro hypotéku. A pak zaměstnanec uvedl, že hypotéka na mé jméno již existuje"
"Nechci už vidět svou matku ve svém domě, ale ona to nedokáže pochopit”
Jak vypadají rodiče a sestra nejkrásnějšího tureckého herce Buraka Özçivita
Manželka slavného hokejového trenéra Vladimíra Růžičky hledá novou práci: Marie Růžičková mluvila o rodinném životě
– Už to nemůžu... Nemůžu bydlet s tvou tchyní. Radši půjdu domů.
Tchyně seděla v jiné místnosti a mlčela.
Nevím, co se u nich stalo a kdo za to může, ale řekl jsem:
– Obě jste mi velmi drahé. Ale máma potřebuje léčbu, a dokud se z toho nedostane, nepustím mámu domů. Vy, jako dvě dospělé ženy, mi dejte rady, jak s vámi jednat.
Nastalo ticho a pak tchyně řekla:
– Dlouho jsem nebyl doma, možná mě a mou vnučku vezmeš do vesnice, zatímco se tvoje matka léčí. Byl jsem rád, že vše tak dopadlo.
PSALI JSME: PO ŠKOLE DCERA SOUSEDKY OTĚHOTNĚLA: JMÉNO OTCE DÍTĚTE TAJILA DALŠÍ 4 ROKY
