Vždycky jsem kamarádkám říkala, že bezdětné manželství není opravdové manželství. Ale zdá se, že jsem to přeháněla v takových závěrech o bezdětných párech, protože jsem sama čelila tomuto problému.
Vzali jsem se již před 11 lety, první období jsme nespěchali s narozením dítěte, chtěli jsme žít trochu pro sebe. První pokusy jsme začali, když mi bylo 27 let, ale už to nefungovalo. Manžel říká, že je smířený, ale já ho vidím žárlit na své přátele, kteří mají dítě, nebo dokonce dvě. Nedávno manžel křtil dcerku kolegy v práci, přišla domu přišel v dost špatné náladě, na mé otázky se jen otočil, řekl, že je unavený a šel spát.
Před dvěma lety jsme si pořídili psa a kočku, tehdy manželovi rodiče rozhořčeně řekli, že než utrácet čas a peníze na zvířata, bude lepší dítě adoptovat. Bylo mi to velmi nepříjemné slyšet, protože takovou možnost odmítl právě manžel, ale mám to za vinu zase já.
Když jsem je nabízeno vzít dítě z dětského domova, on řekl, že se chce vzdělávat a investovat do cizího člověka. Pomáhám své sestře, která má tři děti, nejmladšímu jsou teprve dva roky. Své synovce mám moc ráda, ale málokdy je beru k nám domu, manžel je nespokojený, když přijdou.
Myslím, že je to obyčejná závist vůči rodině, která má děti a možná mu jejich přítomnost připomíná, protože on nikdy nebude mít své vlastní. Ještě smutnější je, že je jediným synem v rodině a tlak jeho rodičů na něj je prostě obrovský.
Chápu, že se se mnou dříve nebo později rozvede, protože se může stát otcem tím, že si vezme jinou ženu. Nikdy bych si na jeho místě nenechala ujít takovou příležitost, a proto nebudu ho odsuzovat. Ale co mám dělat v takové situaci?
PSALI JSME: PŘÍBĚH ZE ŽIVOTA: "DOSPĚLÝ SYN CHCE, ABYCHOM MU DALI VŠECHNY PENÍZE NA BYT, KTERÉ JSEM ŠETŘILI NA SVŮJ SEN"
