Ať je to tak. Ale můj byt, moje pravidla. Tentokrát je situace ještě absurdnější, protože tuto příbuznou jsem ani nikdy neviděla.
- Alenko, musíš mi pomoct. Letos dcera jde studovat na univerzitu, potřebuje bydlení. Má málo věcí. Je to klidná a vychovaná holčička. Máš postel nebo je potřeba přivézt pohovku? Jen se prosím dívej, aby se, nedej bože, se špatnou společností nekontaktovala. Dobře?
- Promiňte, ale nesouhlasím. Rozhodli jste se za mě a ani jste se o tom neporadili se mnou! - byla jsem naštvaná.
Jako bych byla jediná, kdo žije v Praze. Nebo tu nejsou byty k pronájmu? Ubytoven? Jak dlouho už ke mně budou chtít někoho stěhovat? Navíc jsem tentokrát ani nevěděla, kdo to je a jak se ta žena jmenuje.
Musel jsem vypnout telefon, aby mi přestala volat. Ona je v podstatě pro mně cizi žena, proč bych jí měla pomáhat? Myslím, že mám právo na osobní život, takže nemám povinnost obývat svůj byt "studenty". Sami se rozhodli, sami se urazili.
Stalo se vám něco podobného?
PSALI JSME: PŘÍBĚH ZE ŽIVOTA: "SE SYNEM MILOVANÉHO MUŽE JSME NENAŠLI SPOLEČNOU ŘEČ A ON SVATBU ZRUŠIL"
PŘIPOMÍNÁME: PŘÍBĚH ZE ŽIVOTA: "MÁM POCIT, ŽE BABIČKA MÉHO MANŽELA SI MYSLELA, ŽE JE MOJE TCHYNĚ"
