"Můj život v okupovaném městě je jako sen, ze kterého se pořád chci probudit. Nebudu teď vzpomínat, jak to všechno začalo 24. února, jak se střílelo a jaké fronty jsme tvořili, abychom si koupili ty nejnutnější věci. Plakala jsem, bála jsem se. Pořád jsme tady. Navzdory válce a okupaci se snažíme držet se života.
Další důležitou tradicí pro všechny obyvatele Chersonu, je uklidit hroby svých příbuzných před dušičkami. Náš hřbitov je za městem. Jet autem jsem nemohla, na to nemám prostředky. Tak jsem vstala ještě před koncem zákazu vycházení. Šla jsem nejprve dvory. Abychom nenarazila na vojáky. A pak přes pole jsem šla pěšky. Čtyři hodiny jsem šla. Dokázala jsem najít trochu bílé barvy, abych obarvila plot. Dívala jsem se na dědovy hroby a myslela jsem si, že tady v trávě leží naše kořeny. A já nechci odejít, nechci se od těch kořenu odtrhnout.
Moje babička mi to ještě vyprávěla, a já to povím svým vnoučatům. Vyprávěla, že nejdřív tady v poli byly kříže a pak už se kolem objevil malý vesnický hřbitov.
Moji prarodiče a praprarodiče zde žili ve stepích. Byli to Serdyukové, kozáci. Mluvili ukrajinsky. A pak i rusky, když jsme byli v sovětských dobách rusifikováni. V každodenním životě máme naše ukrajinské tradice. A když teď začnou říkat, že tady nic nebylo před carevnou Kateřinou a Ukrajinci nebyli, a že je to všechno fikce, pak chci říct, a odkud jsou tyto kozácké kříže? Nefotila jsem je, protože jsem slyšela, jak útočníci ničí památky, vše, co souvisí s ukrajinskou historií. Vždy nás ničili kulturně a teď i fyzicky. Ale všechno projde. Jako rosa na slunci.
Kdo ví, možná jsou tu teď jejich obětavé svaté duše. A dělají svou práci. Nyní brání nás a naše letiště před rusy.
A když jsem uklízela hřbitov, vzpomněla jsem si. Od začátku války jsem byla nucena žít ve městě (Cherson), v oblasti, kde je dobře slyšet Chornobaivku. A tak dva týdny usínala a probouzela se pod Chornobaivku (pod výbuchy). Bylo mi tak líto toho našeho letiště, snili jsme o tom, jak poletíme se podívat s kamarádkou do Vídně právě z našeho letiště. Sbírali jsme si na to peníze do kasiček. Ale tohle letiště pro ně bude jistou smrtí teď.
V těchto dnech se modlím za všechny, kteří zemřeli při obraně naší Ukrajiny – od starověku až po současnost. Postarejte se o nás, příbuzné z nebes, - říkám jim. A take se každý den modlím za živé. Neopouštěj nás. Protože jsme Ukrajina!"
PSALI JSME: PO OKUPACI: UKRAJINSKÝ FOTOGRAF FOTÍ LIDI Z BORODJANKY V KYJEVSKÉ OBLASTÍ
PŘIPOMÍNÁME: "DĚTI V MARIUPOLU PILY VODU Z KALUŽÍ, ABY PŘEŽILY"
