A ne proto, že by byl tak nemocný, ale proto, že byl rád, když byl nemocný. Zní to divně, samozřejmě, ale to byla celá podstata.
Honza byl tak unavený životem ve svých 25 letech, že každou chvíli v sobě hledal další a další nové nemoci. A vždyť skutečně, mládí se skutečně rovná boji. Proč bojovat, snažit se něčeho dosáhnout, když v sobě dokážeš najít hromadu nemoci a tiše čekat na stáří. Nenasytně čekat na stáří, které v takovém případě přijde velmi rychle a přinese s sebou líný klid.
Ze stejného důvodu opustila Honzu jeho přítelkyně, se kterou chodil tři roky. Nedokázala odolat chlapovi, který raději seděl vždy na gauči a občas vstával z něj a mlátil novinovými mouchy, pořád si něco mumlal pod nos, jako starý děda. Co je to za život?
A pro Honzu to bylo zcela normální. Svou chalupu šíleně miloval. Proč by vůbec chodil do práce, když může na zahradě pěstovat rajčata a okurky, brambory, cukety. Zatímco Honza byl stále ve vztahu, pak každý večer, jako ta otravná muška, bzučel svou přítelkyni o tom, co jsou bezohlední brouci, co jedí brambory a jak špatná je letošní sklizeň cukety. To je ale smůla. Kdo by to vydržel?
Tak Honza každý měsíc chodil na kliniku, aby v něm našli novou alá nemoc a dali mu volno z práce. Doktoři už dělali to, co on po nich chtěl, protože tak otravného pacienta, jako je Honza, bylo třeba ještě najít.
Nyní se stále častěji projevuje tendence mladých lidí vzdát se, žít planktonický život v očekávání stáří, plavat proti proudu. Ale proč? Je to lenost, nebo zklamání z reality života? Co myslíte?
PSALI JSME: DÍVKA ODMÍTLA SLADKÉ: JAK SE DÍKY TOMU ZMĚNILA
PŘIPOMÍNÁME: PŘÍBĚH ZE ŽIVOTA: "VIDĚL JSEM, JAK MOJE ŽENA KOMUNIKUJE S MUŽI, KDYŽ NEJSEM POBLÍŽ"
