"Jdu ven v přestávkách mezi bombardováním. Musím venčit psa. Neustále kňučí, třese se a schovává se za mě. Pořád chci spát. Můj dvůr je obklopen výškovými budovami, které jsou již zničené. Už se nebojím dívat kolem sebe.
Naproti je vchod sto pátého domu. Plameny pohltily pět pater a pomalu se převalují na šesté patro. V místnosti hoří oheň opatrně a pomalu, jako v krbu. Černá ohořelá okna jsou bez skel. Z nich jako z jazyků vypadávají závěsy ohlodané plameny. Dívám se na to klidně a odsouzeně k záhubě.
Určitě brzy zemřu. Je to otázka několika dní. V tomto městě všichni neustále čekají na smrt. Jen chci, aby nebyla tak děsivá. Sním o tom, že mé části těla zůstanou na místě i po výbuchu letecké bomby.
Nevím proč, ale připadá mi to důležité. I když na druhou stranu pohřbít tělo během bojů nebude možné.
Náš dům na třídě Mira je jediný bez přímých zásahů. Dvakrát ho tečně zasáhly střely, v některých bytech vylétla okna, ale samotný dům skoro nebyl zraněn a oproti jiným domům vypadá dost dobře.
Celý dvůr je pokryt několika vrstvami popela, skla, plastu a kovových střepů. Snažím se nedívat na granátu která přiletěla na dětské hřiště. Myslím, že je to raketa, možná mina. Je mi to jedno, je to nepříjemné. V okně třetího patra vidím něčí obličej a kvůli tomu jsem se lekla. Ukazuje se, že mám strach z živých lidí.
Můj pes začíná být nervózní a strašně tahá vodítko a já si uvědomuji, že teď budou znovu střílet. Odpoledne stojím na ulici a kolem je strašné ticho. Žádná auta, žádné hlasy, žádné děti, žádné babičky na lavičkách. Někam zmizel i vítr. Pár mrtvých lidí je tu pořád. Leží vedle vchodu a na parkovišti pokryté svrchními oděvy. Nechci se na ně dívat. Bojím se, že uvidím někoho ze známých.
Pečené vepřové s rýží "v jednom hrnci". Dobrou chuť
Dívka si koupila dům, kterému je asi 150 let. Za tapetou našla skryté dveře, které vedly do tajného pokoje: Co bylo uvnitř
"Jako plyšová hračka": nejmenší pudl na světě
24letá dívka chodí v plenkách a nasává dudlík: proč ona a její přátelé představují jako děti
Veškerý život v mém městě teď doutná ve sklepích. Ten život je podobný svíčce. Uhasit ji je velice snadné. Jakákoli vibrace nebo vánek a tma. Snažím se plakat, ale nejde to. Lituji sebe, svou rodinu, manžela, sousedy, přátele. Vracím se do sklepa a poslouchám tamní odporné železné chrastění. Uplynuly dva týdny a já už nevěřím, že tu někdy byl jiný život.
V Mariupolu ve sklepě stále sedí lidé. Každý den je těžší přežít. Nemají vodu, jídlo, světlo, nemohou ani vyjít ven kvůli neustálému ostřelování. Mariupol musí žít. Pomozte jim. Povězte o tom. Dejte všem vědět, že civilisté jsou i nadále zabíjeni."
PSALI JSME: ZÁCHRANA HLAVNÍHO MĚSTA: HRDINSKÁ PRÁCE KYJEVSKÝCH ZÁCHRANÁŘŮ
PŘIPOMÍNÁME: RUSOVÉ PÁLÍ ZBYTKY BÝVALÝCH KOLEGŮ V TOVÁRNĚ V DONĚCKU, ABY ZAKRYLI SVÉ SKUTEČNÉ ZTRÁTY
