Dcera se probudila se slzami v očích. Všechno mi padalo z rukou. Rychle jsem sbalila záchranný balíček. Válka ve středu Evropy v 21. století? I přes osm let bojů na Donbasu mozek odmítal vnímat novou realitu.
Ve tři hodiny odpoledne jsme byli s manželem a dcerou už na stanici metra. Všude byly slyšet výbuchy. V metru jsme také strávili noc.
Metro se postupně proměnilo ve sklad odpadků, oděvů, prostěradel a unavených lidí. Venku bylo ticho a šli jsme domů.
Po několika hodinách opět vyhlásili poplach. Dělostřelecká raketa upadla někde poblíž. Zastavili jsme se u vchodu. Deset minut do metra se nyní proměnilo v nepřekonatelnou a nebezpečnou vzdálenost. Dítě se třáslo strachy, já taky. Ostřelování nekončilo. Tak jsme běželi jsme do sklepa. Následující čtyři dny se ten sklep stal naším domovem.
Obyvatelé domu se na "osvobození" připravili. Bylo tu teplo, ale hodně prachu. Tři desítky dospělých a dětí se dusily, kašlaly, ale usmívaly se. Protože jsme se cítili živí a v relativním pořádku. Snažili jsme se nemluvit o politice. Děti byly dost náladové, pejskové se prosili na záchod.
Po třech dnech ve sklepě najednou jsem přestala cítit panický strach, který uvízl někde mezi hrudníkem a krkem.
Jednoho rána ostřelovali sousední čtvrť. Dům se doslova otřásal. Děti se tiše objaly.
"Nechci už vidět svou matku ve svém domě, ale ona to nedokáže pochopit”
"Vyšlo to s mojí třetí manželkou": Noví rodiče Libor Bouček a Gabriela Boučková neskrývají své štěstí
Celebrity, které neustále nosí paruky
24letá dívka chodí v plenkách a nasává dudlík: proč ona a její přátelé představují jako děti
V jednom autě zemřela celá rodina: rodiče a dvě děti. Další mrtví prostě leželi na ulicích.
Tak jsem se rozhodla, že je čas odjet. P
okusit se uniknout z města, které je bombardováno s minimálním množstvím paliva, a museli jsme nechat tam skoro všechny věci.
Nad hlavou jsem uslyšela stíhačku. Spolu s námi do bytu vběhla dvojice kolemjdoucích se psem. Ozvaly se děsivé výbuchy. Koktala jsem a pořád si říkala: "Nejsem vedle dítěte." Byl to pekelný okamžik. Nikdy na něj nezapomenu.
Během následujícího dne do města přiletěla bojová letadla ještě několikrát. Nízko létaly, byl to strašný zvuk, který vyvolával strach. Chápali jsme, že náš sklep nas neschovává před někým, kdo ztratil čest, mysl a srdce.
Strach o dítě mi nenechal právo výběru. Vše potřebné jsem sbalila asi za půl hodiny:
- Mami, kam tak spěcháš? Proč pláčeš? Bojím se! - dítě se třáslo a já nevěděla, co mám dělat.
Když jsme konečně vyšli ven, začaly opět exploze.
- Buď teď, nebo nikdy! - manžel mě chytil za ruku a nasedli jsme do auta.
Kolem byla spousta lidí jako my. Majitelé aut lepili papírky s nápisem "děti".
Opustili jsme rusky mluvící Charkov, město, kde má téměř každý třetí příbuzného v Rusku. Město, které přirozeně považovalo svého souseda za příbuzného. Donedávna nevěřili, že by tento „příbuzný“ mohl nám takto ublížit.
Margarita Chimiris
PŘIPOMÍNÁME: U DIVADLA V MARIUPOLU BYLY NÁPISY "DĚTI" PRO PILOTY LETECTVÍ
