Příběh ze života: "Pokud tchyně zvládala všechno dělat sama, tak i já musím"

Když jsem se nastěhovala, bydleli s námi v domě tchyně a všechny povinnosti v domácnosti jsme dělali s tchyní společné.

Ve srovnání s mým starým bytem, v domě se potíže s úklidem staly mnohem větší, ale matka mého manžela mi pomáhala se vším, takže jsem nebyla příliš unavená.

Ale poté, co se tchýně odstěhovali, jsem opravdu pocítila, jaké to je být paní ve velkém venkovském domě.

Když někomu řeknu, že s manželem žijeme ve svém velkém domě, všichni si myslí, že se chlubím a říkají, jaké mám štěstí. Všichni si myslí, že žiji jako v pohádce, ale nikdo si nemyslí, jak těžké je pečovat o pozemek a udržovat čistotu ve dvoupatrovém domě.

Manžel samozřejmě také pomáhá, neustále něco opravuje v domě, děla různou právo na pozemku, ale přesto je většinu času v práci a práce doma mu slouží jako emocionální odpočinek.

Požádala jsem ho, aby mi najal hospodyni, aby mi pomohla, vysvětlovala jsem, že je to pro mě těžké, ale on mi řekl, že si brzy zvyknu a bude to jednodušší. Pustit cizí lidi do domu zásadně nechce, říká, že pokud tchyně zvládla všechny záležitosti sama, měla bych to zvládnou i já.

Nevím, co mám teď dělat. Závidím těm, kteří bydlí v útulných bytech, ale manžel se stěhovat nechce, říká náš dům je naše pevnost. Navštěvují mě myšlenky, abychom se rozvedli a já se znovu přestěhovala do svého malém bytu, i když ve všech ostatních jsem s manželem spokojená…

PSALI JSME: "JE LEPŠÍ NEMLČET A TAJIT ZÁŠŤ. PRO SVÉ VLASTNÍ ZDRAVÍ A SPRÁVNĚ POSTAVENÝ VZTAH"

PŘIPOMÍNÁME: PŘÍBĚH ZE ŽIVOTA: "TAKHLE UŽ ŽÍT NEMŮŽU. MĚLA JSEM SE DÍVAT I NA TCHYNI, KDYŽ JSEM SI VYBÍRALA MANŽELA"