Tak jsme spolu chodili dva roky. Ale za ty 2 roky jsme spolu nežili. Ale po dvou letech se rozhodli oženit, vždyť už jsem byla těhotná.
Rodiče z obou stran nám sami peníze, koupili jsme si bydlení. Tak jsme začali společný život. Od prvního měsíce společného života jsem si všimla, že Tomáš, můj manžel, se svou agresí neumí kontrolovat. Štvalo ho doslova všechno, od zpěvu ptáků v pět ráno na ulici až po zvuk kapající vody z kohoutku. Ale snažila jsem se to všechno přehlédnout. A pak už to bylo horší a horší.
Štvalo ho, jak jsem umyla nádobí, proč jsem mu nevyžehlila prádlo. Chtěl, aby v domě byl každý den perfektní pořádek, a já jsem v té době už porodila dítě, sotva jsem všechno stihla. Štvalo ho, že v jídle je málo soli, i když si mohl dosolit sám. V čem je vlastně problém? Ale ne, přál si, aby vše bylo perfektní.
Vzpomínám si na příklad svých rodičů, táta mamince nikdy neřekl ani slovo hrubé. Dalším příkladem byla rodina jeho rodičů. Celý život tchyně trpěla od tchána, vždyť pro ni je slovo manžela zákonem.
Jednou jsem jí řekla, že její syn je stejný jako její manžel věčně nespokojený. A že nemám trpělivost takhle žít. Odpověděla mi, že si časem zvyknu na svůj osud. Pokud miluji jejího syna, budu ho mít ráda i takovým.
Milovala jsem Tomáše, ale taky jsem milovala sebe, nechtěla jsem, aby náš syn vyrůstal jako otec a nějaká holka měla stejnou smůlu. Sbalila jsem si proto věci a odjela k rodičům. Manželovi řekla, že se vrátím, jakmile se naučí ovládat své emoce.
PSALI JSME: MŮJ MANŽEL SE DOPISUJE S MLADOU DÍVKOU A POSÍLÁ SVÉ FOTKY. JÁ ALE MLČÍM
PŘIPOMÍNÁME: PO POSLEDNÍ ZKUŠENOSTÍ SE MI VŮBEC NECHCE CHODIT NA RANDE
