"Drzí příbuzní se rozhodli, že si na moje peníze odpočinou u moře"

Je to tak krásné, když můžete vyjít z domu a jít na pláž si užít slunečních lázní. U nás na rodném místě je vždy zima. Léto rychle ubíhá, a zima trvá tak dlouho, že se nedá dostatečně zahřát. S ohledem na množství blízkých závodů a dolů, sníh bývá většinou jen výjimkou. A jak se ukázalo, můj manžel také snil o životě na jihu.

Začali jsme plánovat naši přestěhování, spořili peníze, prodali byt, vzali jsme si hypotéku a přestěhovali jsme se k moři. Během prvních let byli všichni spokojení. Slunili jsme se, užívali jsme si život. Ale když se začalo blížit doba prázdninové sezóny, začali nás navštěvovat příbuzní, známí a přátelé. Zpočátku jsme byli rádi na setkání, ale když se stali příliš otravnými, naše trpělivost dosáhla konce.

Takže sdílím příběh z našeho života. Jednoho dne jsem přišla z práce a bylo to jak na návštěvě cirkusu. Jak se ukázalo, přijela teta manžela, její dcery a jejich děti. Všechny se naskládaly do mikrobusu a přijely sem. Když jsem uviděla tento tábor, přistoupila jsem k manželovi a zeptala jsem se: "Proč jsi zapomněl mě předem informovat o návštěvě?"

Manžel odpověděl: "Já sám jsem byl překvapen, když jsem přišel domů, uviděl jsem auto a tyto lidi.“ Jak se ukázalo, někdo z jeho rodiny zjistil naši adresu a rozhodli se udělat nám takové překvapení. To bylo nečekané. Můj manžel znal pouze svoji tetu, ostatní členy rodiny nikdy neviděl. Přijali jsme je všechny. Máme tady k dispozici tři pokoje. Umístili jsme je na matracích.

Po dobu dvou týdnů jsme s manželem už byli naštvaní. Děti běhaly, všechno ničily, já vařila pro celý tábor několikrát denně. A tak den co den. Navíc si ani nekupovali potraviny. Byla jsem překvapená. Když skončila jejich dovolená, manželova rodina nám poděkovala a předala mu obálku s penězi a vyjádřila nám velkou vděčnost. Pak odjeli. Podívala jsem se do obálky a v ní bylo pouze 2000 korun. Nic víc.

Přestože jsem denně utrácela na jejich stravování alespoň tisícovku. O účtech za služby jsem ani nemluvím. Vychází to tak, že si odpočinuli na naše peníze. Můj vám tip: nikdy nepodléhejte nátlaku svých příbuzných! V budoucnu budu hned všem říkat, že musíme okamžitě odjet, a u nás se nemohou ubytovat. Nechť si sami myslí, kde budou bydlet. V tomto ohledu jim nepomohu.

Dřív jsme psali:

"Manžel pojmenoval dítě po svém a já mu to nemohu odpustit, k rozvodu už došlo"

S největší pravděpodobností, pokud jde o vymýšlení jména pro své dítě, mnoho rodičů se o to hádá. A v naší rodině se stalo to samé. Když jsem se dozvěděla o svém těhotenství a o tom, že mám syna, začali jsme přemýšlet nad jménem.

Teprve v tu chvíli mi bylo sděleno, že manželova rodina dodržuje jednu tradici — pojmenovat všechny mužské dědice po dědečkovi z otcovy strany. Můj manžel se jmenuje jako jeho dědeček — Pavel. Jeho otec se jmenuje stejně jako jeho prapradědeček Petr, a tak se toto jméno rozhodl dát našemu dítěti můj manžel.

Výběr je v zásadě malý: Petr, Ivan, Pavel a Tomáš. V rodině manžela znají všechny své kořeny, dodržují tuto tradici po několik generací. A vzdát se jí nehodlají. Dívka může být nazývána jakkoli, ale pokračovatel rodu by měl být nazýván jedním z výše uvedených jmen. Žádné jméno se mi nelíbilo. Jsou staré. Radši bych Marek, Max, než Pavel.

A manžel trval se svou rodinou na Petrovi. Jsem tak unavená z těch skandálů, že jsem dokonce musela jít do nemocnice. Nervy jsou na hranici, lékaři se obávali, že stres ovlivní dítě a já se předčasně rozeženu. Dali mě do nemocnice, abych si udržela nervový systém. Manžel si uvědomil, že je to problém, a my jsme to uzavřeli.

Když jsem se ho ptala, jak pojmenujeme syna, nabídl mi, ať si vyberu cokoliv, jen abych nebyla nervózní. Myslela jsem, že dostane jméno Marek. A uklidnila se. Dítě se narodilo včas. Manžel začal připravovat papíry a sám šel na matriku, než mě propustili. I on si pojistil. Radovala jsem se, že jsem se tomu vyhnula. Po propuštění jsem se nedívala na papíry.

K porodnici dorazili všichni prarodiče. Cestou domů vzala tchýně do náruče vnuka a celou dobu mu láskyplně říkala, že je Petr. Byla jsem zmatená — co ji napadlo? Večer jsem začala rozebírat dokumenty a zjistila, že manžel oficiálně pojmenoval syna jako Petrem. Jsem tak naštvaná! Jak je možné takhle podvádět svou ženu?

Schválně mě uklidňoval, abych se netrápila, ale i tak jsem to udělala po svém. Manžel se nenechal odradit a řekl, že od začátku nehodlá své rozhodnutí měnit. Brečela jsem až do rána. Manžel stále nemůže pochopit, co mě tak rozrušilo a naštvalo. Moji rodiče mě přijali a doporučili, abych synovi brzy změnila jméno.

A tchyně s manželem nesouhlasí-to je přece tradice. Nebudu vychovávat syna s jménem Petr. A už měsíc se hádáme, nikdo se nevzdává. Synovi říkám Marek a manžel mu říká Petr. Už toho mám dost a uvažuji o rozvodu. Nemůžeme se dohodnout. Chtěla bych změnit jméno, ale bez souhlasu manžela to nezvládnu. Co mám dělat?

Tchyně říká, že mu v něčem rozumí, ale třeba časem se uklidní.