“Vyhodila jsem všechny hračky své vnučky a moje snacha se urazila”

— Teď svou vnučku prostě neuvidíš.

— Ať si dělají, co chtějí, ale svou vnučku jen tak neopustím. Nikdy jsem jim nevyčítala, že bydlí v mém bytě, ale když se ke mně takto chovají, tak se budu chovat stejně.

— No posuď sama, vykopneš je a kdo na tom bude hůř? Své milované vnučce jen ublížíš.

Syn Julie je ženatý s Markétou 7 let. Sama Julie má dva vlastní byty.

Dva roky jejich manželství spolu dobře komunikovali.

Mohla přijít na návštěvu, přinést něco dobrého. Měla samozřejmě klíč od jejich bytu, ale nevtrhla dovnitř jen tak. Nikdo nenarušoval cizí hranice, každý byl vždy varován.

Podle Julie se její snacha stala drzou, když už měli dítě. Zdálo se, že má nějaká zvláštní práva. Pak začala odmítat návštěvy své tchyně.

Slova tchyně začala být vnímána kategoricky, ale vždy je dávala z celého srdce. Markéta řekla, že jí všechny tyto staré metody jsou k ničemu. Má lékaře a matku. Julie se cítila nepříjemně. Ke konfliktu ale poprvé došlo právě kvůli těmto hloupým hračkám.

— Moje vnučce bylo v té době skoro šest měsíců. Dívala jsem se na všechny hračky a vypadají jako jed. Jen jsem je polila vroucí vodou a ony se proměnily v něco nepochopitelného. Přinesla jsem si z domova své hračky čisté a sterilní. Snacha je vyhodila.

— Ano, ani jsem pro to všechno nenašla místo a moje dcera si s nimi ani nechce hrát. Proto jsem je všechny vyhodila.

Tato slova ženu šokovala. Julie několik let vůbec nekomunikovala se svou snachou a její syn vodil její vnučku k ní domů. A vnučka si tam s radostí hrála.

— Po chvíli jsme spolu začaly znovu komunikovat, vše se zdálo být v klidu. Ano, samozřejmě je vhodné, když máte dítě s kým nechat. Vždy jsem jim mohla pomoci.

A ve zprávách Julie viděla, jak mluvili o nebezpečích takových hraček pro zdraví dítěte. Není jasné, z čeho jsou vyrobeny.

— Jsou prostě hrozné a je jimi plný pokoj mé vnučky. Řekla jsem, že bychom to měli všechno zahodit.

— Právě jsme začaly normálně komunikovat a jste tu znovu s tímto trikem.

Ale tentokrát Julie nemohla všechno nechat jen tak. Přinesla jim plyšové hračky zvířátek. Vyprané, čisté, krásné a zabalené.

Julie se dočkala, její vnučka byla nemocná a souhlasila, že se o ni postará. Snacha už byla v práci.

Když dítě usnulo, babička se rozhodla uklidit pokoj své vnučky. Samozřejmě nepobrala všechno, jen ty ošklivé potvory apod.

— Když se vnučka probudila, zajímalo ji, že její věci už nejsou, ale s novými si hrála velmi ochotně.

Ze sluchátka se ozval výkřik, byla to snacha:

– Kdo vás o to všechno požádal? Rozhodla jste se postarat se o domácnost, dítě je nemocné a teď navíc pláče kvůli hračkám, sotva jsme ji uklidnili.

— Když jsem byla s ní, neplakala, hrála si s radostí.

Snacha ve vzteku řekla, že už tu nechce vidět svou tchyni, ať sem nechodí, jinak vymění zámky. Bylo to tak nepříjemné. A Julie se rozhodla zeptat syna, co to bylo se zámky.

— Tak se Markéta rozhodla, že už jsi zašla příliš daleko, mami, fakt.

— Nepřehnala to moje snacha, když vyhodila všechno, co jsem přinesla? Proč jsi jí nic neřekl? Takže také vymění zámky v mém bytě? Jaké má právo? Pokud nevyměníte zámky zpět, ukážu vám, co a jak.

— A jak se ti s nimi daří?

— Ale nic. Nevolají, neomlouvají se. Brzy to půjdu zkontrolovat. Neměla jsem na ně být tak hodná.

Dřív jsme psali:

"Své děti budu vychovávat sama," prohlásila mé dcera

Přemýšlela jsem, kde jsem v životě udělala chybu. Kde jsem se ztratila, když jsem vychovávala svou jedinou dceru? V současné době je Aleně už 30 let. Další děti jsme s manželem neměli.

Jakmile jsme dokončili studium na univerzitě, okamžitě jsem porodila Alenu. Bydlení tehdy ještě neměli, protože jsme se ještě studovali. Musela jsem se přestěhovat k babičce manžela. Sama bydlela na ubytovně-dostala hned několik pokojů. Zůstala sama, takže s radostí souhlasila. Stále jsem jí vděčná.

Díky její podpoře jsme se mohli alespoň o něco opřít. S manželem jsme měli dobré vzdělání. Proto jsme se mohli dostat na dobré pozice. Hned po svatbě chtěli dvě děti, syna a dceru. Jen život udělal své úpravy. Když se Alena narodila, už se s těhotenstvím nám nedařilo. Je mi to líto. Vyzkoušeli jsme s manželem všechno, léčila jsem se, ale nepomohlo to.

Manžel měl štěstí v kariéře. Jakmile bylo Aleně 11 let, manžel získal pozici inženýra ve velké továrně. Skoro jako pravá ruka šéfa. Já taky neseděla. Pracovala jsem a vydělávala. Nastoupila jsem do státní správy. Je to sice obyčejné místo, ale s dobrým platem. Vždy jsme museli pracovat, chtěli jsme dceři zajistit to nejlepší.

Alena nerostla jako rozmazlené dítě. Já ani manžel jsme nikdy nebyli doma. Takže je zvyklá na samostatnost. Vaří velmi dobře. Kamarádila se s nejlepšími kamarádkami Naďou a Pavlem. Jsou bratr a sestra. Jejich přátelství vzniklo už ve školce. Chodili k sobě na návštěvy. Alena vždy obdivovala rodinu těchto dětí a říkala, že v budoucnu vytvoří totéž.

Jejich rodiče se k sobě chovali dobře. A děti jsou přátelské. S manželem jsme se pravidelně hádali. Křičeli na sebe. Alena si asi myslela, že by si takový vztah do budoucna nepřála. Jenže s osobním životem měla Alina smůlu. Manžela našla až v 27 letech. Zeť je úžasný, a velice klidný. Ani jsem neviděla, aby se někdy hádali. Brzy se jim narodil syn a později i dcera. Myslela jsem, že to bude mít se dvěma dětmi těžké.

Pouze Alena oznámila, že to původně plánovala. Chtěla, aby děti vyrůstaly přátelsky jako Pavel s Naďou. A mohli hrát spolu. Moje dcera mě nechce pustit k vnoučatům. Ještě nejsem důchodkyně, ale o víkendu bych ji mohla s nimi být. Nebo večer. Ale ona nás nenechá o samotě. Buď je přivede k nám, nebo jsme přijdeme k ní.

Sedíme, povídáme si a rozcházíme se po domech. Chtěla jsem jí pomoct. Chápu, že to má těžké. Dcera se stala tak hubená, unavená. Chápu, že ji manžel podporuje. I on však chodí do práce a večer se vrací domů. Musí se vyrovnat se dvěma dětmi. Dcera odmítá, abych jí pomáhala. Ujišťuje, že to zvládá a chce děti vychovávat tak, jak uzná za vhodné.