Moje matka a otec nám dávají peníze, ale nejzajímavější je, že si ani nebude hledat normální práci, abychom mohli žít bez cizí pomoci.
Byt máme již několik let a to vše díky našim rodičům, kteří nám pomohli s koupí bydlení, bez nich bychom si byt nemohli dovolit ještě dalších deset let. Tehdy jsme s manželem vybrali jen tři sta tisíc, když rodiče přidali několik milionů. Bydlení jsme kupovali na sekundárním trhu, takže tam už byly alespoň nějaké opravy. Příštích pět let nemusí být v bytě co opravovat a opravdu na to není dost peněz. A problém je, že tam nezůstal absolutně žádný nábytek. Prostě jsme si nemohli nic uvařit, protože jsme neměli ani sporák ani mikrovlnku.
Za zbylé peníze jsme stihli koupit jen postel za deset tisíc a manžel řekl, že pro nás je hlavní se o nic nestarat a časem bychom určitě všechny tyhle věci koupili, ale potřebujeme toho moc. Žili jsme tímto způsobem tři měsíce a dokonce jsme si prali prádlo vlastníma rukama, byla jsem z toho velmi unavená. Můj manžel neustále utrácí peníze za své auto, které se zázračně několikrát do měsíce porouchá.
Za pár měsíců jsme ušetřili jen tři tisíce a nemohli jsme si za to koupit ani nádobí, maximálně jsme si mohli dovolit rychlovarnou konvici, ale to situaci moc nezlepšilo. Připadá mi to, jako bych s manželem živila vlastními penězi, protože většina jeho platu jde na auto a jídlo v práci, takže si jídlo kupuji výhradně domů a energie kromě mě neplatí nikdo jiný.
Moje matka mi jednou nabídla, ať si koupím alespoň nějaký nábytek, protože si ani nebereme nic na úvěr, a dala mi peníze na kuchyňskou sestavu, kterou potřebujeme asi šest měsíců. Z tohoto dárku jsem měla velkou radost, protože kuchyňský set potřebuji víc než kdy jindy. O pár měsíců později k nám matka přinesla novou velkou skříň, ale z nějakého důvodu se to mému manželovi nelíbilo a já jsem nerozuměla důvodu, a pak mi řekl:
- Nelíbí se mi, že za nás tvoji rodiče utrácejí tolik peněz, není jim jich líto? Připadá mi, jako by mě považovali za slabocha, jako bych si nemohl nic koupit.
Sama jsem se po manželových slovech začala zlobit, protože nám do bytu nikdy nic nekoupil, a když rodiče začali kupovat a usnadňovat nám život, místo poděkování se začal vztekat. Přesto nám pomáhají, ale můj manžel se tak chová k mým rodičům. Za několik let bydlení v novém bytě jsme si sami nic nekoupili a zdá se mi, že bychom také bydleli dál, kdyby do našeho problému nezasáhli rodiče.
Barvou rozjasněný salát s červenou fazolí a pikantním dresinkem
Jak vypadají rodiče a sestra nejkrásnějšího tureckého herce Buraka Özçivita
Životní příběh: "Jsem těhotná," řekla neznámá dívka, když zaklepala na mé dveře. Můj manžel se zasmál a já si uvědomila, že mi lže
"Jako plyšová hračka": nejmenší pudl na světě
Pokud požádám manžela, aby si vzal alespoň něco na úvěr, odradí mě a řekne, že tuto věc nebudeme potřebovat. Nejdůležitější je, že je rodiče ani nepožádají o vrácení peněz a neřeknou nám, abychom je považovali za dary, a manžel je jako obvykle nespokojený. Když nám pomohli manželovi rodiče, z nějakého důvodu jsem to nezacházela tak kriticky jako můj manžel. Nevadilo by mi odmítnout pomoc rodičů, ale chápu, že my sami nic nezmůžeme a můj manžel nás rozhodně nezajistí.
Protože se mu nelíbí, že je považován za slabocha, může jednoduše získat práci na jiném místě, kde bude placen více, pak můžeme mluvit o odmítnutí pomoci mých rodičů.
Dřív jsme psali:
"Matka před naším příchodem vše vynášela na balkon, abychom se s dětmi při návštěvách zbytečně nejedli"
Byla jsem nepříjemně překvapena činem své matky. Nevím, co se jí stalo. Co musí člověk udělat, aby začal schovávat jídlo před vlastními dětmi a vnoučaty? Jako bychom jí vzali poslední jídlo.
Já i moje sestra žijeme se svými rodinami a dětmi už dlouho. Její synové jsou o něco starší než moje. Každý má svůj domov, své starosti, práci, rodiče o peníze nikdy nežádali, slušně vyděláváme. Starší syn šel do školy, mladší také brzy.
Matka žije sama, rodiče manžela hlídají jeho babičku, navíc mladšího bratra má. Matka není spokojená s tím, že nám nepomáhá. Vždyť nám v dospělosti žádné peníze nedala. Uklidňovali jsme ji. Říkali, že se to stává, to je v pořádku. Prostě nemá možnost to udělat. Žije sama, bez manžela. Matka také o peníze nepožádala. A to už není špatné.
Než děti vyrostly, navštěvovali jsme matku jen zřídka. Nebydlíme nablízku. Ani ona k nám často nejezdila. V jejím věku je těžké vydržet na silnici. A když byly děti starší, jezdili jsme častěji k babičce. Myslela jsem, že dělám správnou věc, když beru děti k babičce alespoň jednou týdně. Máma z toho měla radost.
S penězi se nám sice moc nedaří, ale s prázdnýma rukama jsme k ní nikdy nejeli. Aspoň si něco koupili k čaji. Maminka se občas rozčilovala, že nemůže vnukům nic nabídnout. Když jsme ji však minulý týden navštívili, vzali jsme si s sebou maso na gril, které koupili rodiče manžela. Balíček se jí sotva dostal domů.
Maminka měla ledničku s malým mrazákem, všechno se nevešlo, tak jsem musela krájet na kousky. Zeptala jsem se, kde má na maso nějakou mísu. Maminka odpověděla, že je na balkoně, kam jsem šla. Neuviděla jsem mísu ihned, proto jsem začala vyhledávat v nějakých taškách, které tam byly.
V jedné z nich jsem našla nějaké potraviny, včetně i sladkosti. Byla jsem v šoku. Maminka šla za mnou, a uviděla, že stojím s taškou. Na moji otázku, proč má potraviny na balkoně, vytrhla z mých rukou tašku, a odpověděla. Jídlo je to. Mám malý důchod. Jen zřídka chodím na nákupy. A vy byste to všechno snědli ihned.“
Její slova mě hodně utrápila. Vrátila jsem se k dětem, a řekla jsem jím, že jedeme domů. Matka nikdy neříkala, že jíme příliš mnoho. Mohla by to aspoň naznačit. Nevím, co teď mám dělat, a jestli mám o všem říct sestře?
