"Matka před naším příchodem vše vynášela na balkon, abychom se s dětmi při návštěvách zbytečně nejedli"

Já i moje sestra žijeme se svými rodinami a dětmi už dlouho. Její synové jsou o něco starší než moje. Každý má svůj domov, své starosti, práci, rodiče o peníze nikdy nežádali, slušně vyděláváme. Starší syn šel do školy, mladší také brzy.

Matka žije sama, rodiče manžela hlídají jeho babičku, navíc mladšího bratra má. Matka není spokojená s tím, že nám nepomáhá. Vždyť nám v dospělosti žádné peníze nedala. Uklidňovali jsme ji. Říkali, že se to stává, to je v pořádku. Prostě nemá možnost to udělat. Žije sama, bez manžela. Matka také o peníze nepožádala. A to už není špatné.

Než děti vyrostly, navštěvovali jsme matku jen zřídka. Nebydlíme nablízku. Ani ona k nám často nejezdila. V jejím věku je těžké vydržet na silnici. A když byly děti starší, jezdili jsme častěji k babičce. Myslela jsem, že dělám správnou věc, když beru děti k babičce alespoň jednou týdně. Máma z toho měla radost.

S penězi se nám sice moc nedaří, ale s prázdnýma rukama jsme k ní nikdy nejeli. Aspoň si něco koupili k čaji. Maminka se občas rozčilovala, že nemůže vnukům nic nabídnout. Když jsme ji však minulý týden navštívili, vzali jsme si s sebou maso na gril, které koupili rodiče manžela. Balíček se jí sotva dostal domů.

Maminka měla ledničku s malým mrazákem, všechno se nevešlo, tak jsem musela krájet na kousky. Zeptala jsem se, kde má na maso nějakou mísu. Maminka odpověděla, že je na balkoně, kam jsem šla. Neuviděla jsem mísu ihned, proto jsem začala vyhledávat v nějakých taškách, které tam byly.

V jedné z nich jsem našla nějaké potraviny, včetně i sladkosti. Byla jsem v šoku. Maminka šla za mnou, a uviděla, že stojím s taškou. Na moji otázku, proč má potraviny na balkoně, vytrhla z mých rukou tašku, a odpověděla. Jídlo je to. Mám malý důchod. Jen zřídka chodím na nákupy. A vy byste to všechno snědli ihned.“

Její slova mě hodně utrápila. Vrátila jsem se k dětem, a řekla jsem jím, že jedeme domů. Matka nikdy neříkala, že jíme příliš mnoho. Mohla by to aspoň naznačit. Nevím, co teď mám dělat, a jestli mám o všem říct sestře?

Dřív jsme psali:

"Nechci takového manžela jako má moje sestra. S tím se musí potýkat do konce života"

Jsme dvě u rodičů, já a moje starší sestra. Týna se vdala před 10 lety, má dvě děti, ale já ještě ne.

Mámě a tátovi je více líto sestry, protože má rodinu, finanční náklady jsou vyšší, a proto potřebuje pomoc.

Na svatbu nespěchám, měla jsem přítele, se kterým jsme se rozhodli jen chvíli spolu bydlet, abychom pochopili, jestli se k sobě hodíme. Je dobře, že jsme se nedostali na svatbu, o rok později se takové experimenty rozptýlily různými směry. Po tomto incidentu uplynulo 5 let, jsem stále sama, žiju pro své potěšení, pracuji. Moje finanční situace je mnohem lepší než u sestry, utrácím méně, než vydělám. Mohu si dovolit nakupovat oblečení v drahých buticích, miluji zlaté šperky. Ještě pár měsíců a budu si moci koupit vlastní byt, bez úvěru. Jsem na sebe hrdá, že všeho dosáhnu sama. Jediné, co mi v životě chybí, je láska a přítomnost mé drzé sestry.

Dokud jsem stále bez bytu, nechávám si nějaké věci v domě svých rodičů. Máma a táta jsou Týně velmi nakloněni, takže pokaždé, když k nim přijde, dovolí jí vzít si s sebou nějaké mé věci. Nejprve mi z ložnice vynášela jen věci, boty, šperky. Když jsem se maminky s vykulenýma očima překvapeně zeptala, kam se všechno podělo, odpověděla mi stručně:

- Chybí ti něco? Jen nám řekni, tatínek a já ti koupím.

Nepamatuji si polovinu toho, co chybělo. Deprimuje mě, že nedokážu jednoduše a jasně říct, že to se mi nelíbí. Pokaždé, když mě máma přesvědčuje, že na tom není nic špatného, ​​když mi sestra každých šest měsíců přinese kufr mých věcí z domova, stejně je nenosím. Týna si to nemůže dovolit, má rodinu, děti, ty potřebují živit. Všechno dokonale chápu, ale překračují hranici mého osobního prostoru, ale neptají se mě na to.

Když se pokusím namítnout, obhájit své pozice, pak mi táta řekne, abych se postavila na místo mé sestry. Nevím, co mě v budoucnu čeká, tak musím vydržet a pomoci. Najednou narazím na takového manžela, který mi nebude schopen zajistit chleba. Moji rodiče si myslí, že jsem ještě příliš mladá, neviděla jsem život a obecně o něm nic nechápu. Úroveň chudoby a bohatství se může dramaticky změnit. Vychovávají mě, protože podle nich nevidím realitu z bohatého života.

Nedávno jsem si začala všímat, že moje sestra teď nepřichází pro věci, ale pro jídlo. Téměř každý týden navštěvuje rodiče, prostřílí stůl a pak s nimi vše rozdají a ještě posbírají tašky. Málokdy s sebou bere rodinu, je stydlivá nebo co? Začalo mě zajímat, co by na to řekl psycholog, domluvila jsem si schůzku. Poradil mi, abych zjistila pravdu o tom, co se děje v rodině mé sestry, možná potřebuje pomoc? Ne nadarmo se tak chová.

- Nemusíte ji soudit, vyčítat nebo zahanbovat, ale mluvit a identifikovat problém.

To asi udělám.