„Eva ani nestihla dokončit univerzitu a vdala se. Bylo jí jen dvacet let. Zamilovala se do spolužáka. Nelezla jsem do jejích vztahu a nechávala jsem ji přespávat u něj, jen jsem jí řekla, aby byla opatrná. K čemu je svatba? Zatím totiž není nic jasné.“
Anna má dvě dcery. Nejmladší je teprve 15 let, školu ještě nedokončila, plánuje studovat na vysoké škole, vdát se zatím nechce — vidí zážitek sestry. Jejich byt je dvoupokojový. Sestry si rozuměly. Rodiče jsou ve druhé místnosti. Ale starší dcera se však brzy vdala. Rozhodli se žít v jednopokojovém bytě Martina, který mu dali rodiče.
Tchyně a tchán také neměli z manželství svého syna radost. Je také mladý. Proč svatba? To už dávno nikdo nedělá. Jen si našel práci, život ještě neviděl. „Aspoň nedělejte děti na začátku. Vytvořte normální rodinu,“ prosily obě budoucí babičky. Jakmile Eva vystudovala vysokou školu, hned porodila. Bylo jí 22 let.
V tuto chvíli je dítěti už půl roku. A tak přijde Eva do domu rodičů, pláče, říká, že byla zklamaná ve své rodině a v manželství. Manžel nádobí mýt odmítá, věci rozhazuje, už toho mám plné zuby. Pomoct se nechystá, sama jsem se synem od rána do večera a manžel sedí v telefonu.
„Co sis myslela ty? Jak jsi to chtěla? Promluv s ním! Nebo tě vyhodil?“ zeptala se Anna. „Ne, nevyhodil. Chci odejít sama. Mluvila jsem s ním, slíbil, že mi pomůže, jen mě využívá jako služku. Tak mě vezměte k sobě. Mám toho dost,“ řekla Eva. Byt máme s manželem společný, dohodl se s dcerou. Slíbil pomoc.
A já se začala zlobit. „Kam se přestěhuješ? Vyhodíš mladší sestru nebo dáš její lůžko do našeho pokoje? A jak se budeš živit? Na alimenty? V jednom pokoji s dospělou sestrou? Za co jí to je? Chtěla ses vdávat a já tě varovala! Takže se vrať ke svému manželovi a můžeš dál sbírat jeho ponožky a mýt talíře,“ řekla Anna.
„Ty ses rozhodla porodit, já a tvoje tchyně jsme tě varovali, abys nespěchala. Jak dlouho to bude trvat? Dokud mateřská neskončí. Pak půjdeš do práce, vyděláš si, pronajmeš si bydlení. Jsi vdaná žena. Pokud sestra půjde do školy, můžeš si vzít její pokoj. S tátou chceme žít v klidu,“ dodala Anna.
Eva se vrátila zpátky k manželovi. Maminka Martina je navštěvovala, a říkala, že téměř nemluví, ale spolu bydlí a spí. „Ať dospívají, učí se, získávají zkušenosti. Přísně? Ano, ale je to pravda,“ prozradila Anna. Má podle vás matka pravdu?
Dřív jsme napsali:
Jak vypadá manželka nejkrásnějšího araba světa
Nejznámější ukrajinský kocour Stepan, který dobyl Britney Spears a Valentina, je nyní také uprchlíkem
"Oči-zrcadlo duše": co může říct pohled člověka
“Pravý recept huculského banošu, pokušení před ním není možné odolat”: jednoduchý recept ukázala sousedka
“Jak jsme s manželem odnaučili naši dceru, posílat jejího syna k nám”
Mnoho mých přátel si stěžuje na nedostatek času. Zdálo by se, proč? V důchodu by mělo být času dost! Ale v pohlcování této hojnosti času je tak vážný okamžik, jako je komunikace s vnoučaty.
Takové situace u nás byly. Vnuk byl také často ponechán několik dní, zejména o prázdninách. Vnuk vyrůstal, bylo to pro nás s ním stále těžší, chlapec, ač námi milovaný, je velmi svéhlavý a vrtošivý. Když byl Mirek v dětství, dívali jsme se skrz prsty na jeho chování a také na to, že dcera a zeť inspirují svého syna k vědomí jeho výlučnosti a geniality.
Pak se ale z chlapce stal teenager a exkluzivita byla stále nápadnější. Je s podivem, že jsme dceru nikdy nevynesli do nebes, chválili s mírou, když si to opravdu zasloužila, nesypali komplimenty o jejích schopnostech. A pochvala od jejího otce pro Alžbětu byla obecně vzácností, a proto byla pravděpodobně obzvláště cenná.
Moderní trendy ve vzdělávání jsou úplně jiné. Na všemožných kurzech dětské psychologie jsou mladým rodičům vštěpovány myšlenky, které přicházejí odnikud, a tyto myšlenky dělají z dětí sobecké.
Loni v létě k nám byl Mirek přivezen znovu, na dobu neurčitou. Rodiče odjeli užívat si svobody a já a můj manžel jsme si vzali hlavy. Vnuk byl naprosto neovladatelný, nebral ohled na naše požadavky, náš názor, vše si dělal po svém a díval se na nás svrchu, s pocitem vlastní nadřazenosti. A rozhodli jsme se to dát do malého rámečku, jako jsme dřív dali naší dceři.
Večer mu děda oznámil, že zítra v šest ráno na něj čeká na zahradě na cvičení. Vnuk se ušklíbl a považoval to za špatný vtip. A je tu ráno. Manžel, bývalý voják, vyšel na zahradu ve sportovním oblečení, samozřejmě tam nebyl žádný vnuk, protože Mirek byl zvyklý do posledního ležet doma v posteli.
Dědeček bez přemýšlení naplnil konvici ledovou vodou ze studny a šel vzbudit vnuka. Rozebral mě smích, když jsem uslyšela výkřiky:
- Dědečku, co to děláš?
A dědeček s klidným pohledem vylil celou konvici do postele a řekl, že čeká na zahradě. Kupodivu vnuk poslechl a neochotně, ale dělal cvičení.
Po snídani se Mirek chtěl odplížit a sednout si ke svým nekonečným počítačovým hrám, ale dědeček oznámil:
— Pak můžeš hrát, pokud budeš chtít!
Vnuk rozhořčeně odpověděl:
— Co, znovu rozcvička?
— Ne, jdeme naštípat dříví, už jsi velký, jak jsi sám řekl, tak budeš dělat velké věci a hračky jsou pro MŠ a ZŠ.
Vnuk strávil den v práci. K večeru byl tak unavený, že chuť hrát tanky opravdu zmizela. Před spaním se dědeček podíval do jeho pokoje:
— Zítra jako obvykle v šest...
Vnuk neodpověděl, jen si nervózně přetáhl deku přes hlavu.
Uplynulo několik dní. Manžel nejen donutil svého vnuka pracovat, ale také se neváhal divit, že Mirek má tak málo základních mužských dovedností:
— Pojď, pojď, trénuj, to není žádné klikání myší!
O víkendu přijela dcera a zeť. Nevím, o čem se synem mluvili, ale druhý den oznámili, že odjíždějí domů s celou rodinou. Můj manžel neodolal a podpořil svého vnuka:
— A s kým budu cvičit? A studna není hotová...
Vnuk se na něj podíval zpod obočí a neodpověděl. A zeť se usmál:
— Nebojte se, rozcvička nebude zrušena, ale syn opravdu chce jít domů.
Otec pravděpodobně sám viděl, že jeho syn překračuje červené čáry, ale nemohl nic dělat.
Od té doby k nám začal vnuk chodit mnohem méně často, nezůstával přes noc. Studená sprcha z konvice, jistě vzpomínaná. A měli jsme s manželem čas pro sebe konečně.
