Dělala to několik let a manžel, pokud něco nešlo podle jeho plánu, řekl svou kouzelnou frázi "Jsem muž". Pak říkal, že pracuje, je hodně unavený, potřebuje klid a odpočinek a já ho musím milovat. Nežiju na peníze manžela. Pro názornost-mám plat 100.000, on má 25.000. Z toho je vidět, kdo z nás pracuje.
Manžel je fyzicky zdravý, netrpí žádným chronickým onemocněním, ale to, že nemůže najít slušnou práci, tak říká, že prostě v zemi je ekonomická situace nestabilní. A jako výmluvu má také fráze: "špatný osud", "Karma", "závist příbuzných". To vše mu brání v tom, aby posledních šest let zabezpečil rodinu.
Pokud jde o mě, jsem jen "šťastlivec", všechno mi padá z nebe. Všechny jeho změny přišly kvůli jeho hloupým přátelům. Manžel takový nebyl, ale s jejich příchodem se začal měnit k horšímu. Nebyl drzý, když jsem si ho brala. Na rande byl vždy milý, starostlivý, jemný. Tolik romantiky bylo v tom mladíkovi! Kam se poděly ty pocity, které jsme k sobě měli?
Ani slovem jsem mu nevyčítala, že je v práci pomalý. Sama si vzala práci navíc, aby zvýšila finanční příjem naší rodiny. Manžel preferoval práci podle standardního rozvrhu, takže pracoval pouze na jednom místě, nic extra nehledal, i když jeho profese umožňuje kombinovat více pozic najednou.
Zdá se mi, že věnoval příliš mnoho času svým koníčkům. Pamatuji si, jak mi říkal, že se šetřil, protože chce žit déle. Teď chápu, že měl na mysli růst břicha. Všechny košile musely být nedávno vyměněny, knoflíky se přestaly zapínat. Manžel se živí těstovinami s párky a vše zapíjí obrovským množstvím kávy.
Nabídla mu se věnovat sportu. Já, kvůli svému zdraví, nemůžu posilovat, ale ráno běhat nebo jít do fitka na rozcvičku, doporučuje se. Sport není pro mého manžela zajímavý. Nic nepomáhá, neposlouchá mě. Manžel věří, že na každém rohu na něj čeká nebezpečí, musí být pozorný a opatrný. Dala jsem mu poslední šanci, zajdeme na schůzku k psychologovi, pokud se nic nezmění, nevím, jak s ním dál žít.
Dřív jsme psali:
“Při další návštěvě svých vnoučat jsem předstírala, že doma nikdo není. Žádné síly”
Která babička by nemilovala svá vnoučata? Zpravidla je miluje více než své děti a ani já nejsem v tomto ohledu výjimkou. Mým dvěma rebelům je už osm let.
Po setkání s rodiči ženicha moje matka řekla, že se jí ta rodina nelíbí. Teď o tom také pochybuji
Jak vypadají rodiče a sestra nejkrásnějšího tureckého herce Buraka Özçivita
"Oči-zrcadlo duše": co může říct pohled člověka
Proč se ženy ve věku nechtějí vdávat se
A to už je mi pod sedmdesát, stala jsem se babičkou docela pozdě, dcera měla zdravotní problémy a hned po svatbě jsem nemohla porodit děti, utíkaly k nemocničním lékařům, ale dosáhly svého.
Samozřejmě, když se mi narodila vnoučata, snažila jsem se s nimi dceři pomáhat, bydlíme kousek od sebe a většinu volného času jsem zaměstnávala procházkami s dvojkočárkem, vařením, úklidem, praním apod.
Můj zeť tvrdě pracoval, staral se o rodinu a pomáhal mi, takže se nemohl tolik věnovat svým dědicům.
Zatímco děti byly malé a bylo s nimi méně trápení, už to s odstupem chápu. Zpočátku to vypadalo, že tento rytmus s dcerou prostě nevydržíme. Jeden onemocněl, další onemocněl. Starší se rozhodl plavat v louži (10 minut), mladší se za ním okamžitě ponořil.
Postupně jsem si začala uvědomovat, že vzpamatovat se z „boje“ s vnoučaty je čím dál těžší. Přes noc jsem neměla čas odpočívat, občas jsem dceři volala, že jí nemůžu pomoci s ranními přípravami na vnoučata. Dcera byla uražena, ale nedostala se k ní, že už na tom nejsem fyzicky stejně. A abych byl upřímná, chtěla jsem klidný, odměřený život v důchodu.
Moje vnoučata chodila do školy, jen cesta za poznáním vedla kolem mého domu a já s nimi musela komunikovat jak ráno, tak po vyučování. Nejúnavnější byly odpolední návštěvy. Kluci přibíhali hladoví, nadšení, nakrmila jsem je, poslouchala jsem dlouhé historky o uplynulém dni ve škole, pak jsme si zpravidla sedli na hodiny (táta s mámou byli v práci) a asi v šest hodin večer naše komunikace skončila - přicházela moje dcera a vzala děti.
Nedávno, po vypuknutí epidemie, přešla moje dcera na práci na dálku. Její počítač byl připojen k podnikové síti a ona z pohodlí domova distribuovala, plánovala, shrnula výsledky činnosti firmy. Ale můj rytmus se nezměnil, vnoučata se odpoledne se mnou pevně zabydlela.
Nedávno, po vypuknutí epidemie, přešla moje dcera na práci na dálku. Její počítač byl připojen k podnikové síti a ona z pohodlí domova distribuovala, plánovala, shrnula výsledky činnosti firmy. Ale můj rytmus se nezměnil, vnoučata se odpoledne se mnou pevně zabydlela.
Musela jsem jednat nevhodně. Když jsem si pár dní stěžovala své dceři, že mi není dobře, slyšela jsem další volání svých vnoučat a neotevřela jsem dveře. Zvonili ještě půl hodiny a pak odešli do svého domu. O půl hodiny později začala moje dcera volat na telefon:
— Co se stalo?
Vysvětlila jsem, že se celkově nic nestalo, jen jsem si lehla, abych si odpočinula a usnula.
Odpověď nebyla příliš zdvořilá:
— Jasně!
S jistou současnou odlehlostí od rodiny mé dcery mě těší, že jsem podváděla a osvobodila se od povinností každodenní chůvy.
Nyní se s vnoučaty vídáme mnohem méně často, náš vztah se nezměnil, ale mám volný čas, který mi dříve tolik chyběl.
