"Exmanželka bydlí u mě v kuchyni a odejít nehodlá"

Oficiálně jsme už byli rozvedení, neměl jsem důvod ji pustit zpátky. Byla mi ji škoda. Rozhodla se žit v kuchyni a tak nějakou dobu žila. Žádný romantický vztah mezi námi nebyl. Naše soužití připomínalo ubytovnu, tak jsem jí nabídl, aby za ubytování minimálně platila. Noc na gauči je levná.

Nový vztah jsem neměl, souhlasila jsem s tím, že bývalá bude u mě bydlet, ale s podmínkou, že bude platit za svůj pobyt. Nesouhlasila. Co je na tom špatného? Pokoj na koleji je levný, ale já mám lepší podmínky! Rozhodl jsem se zavolat její rodičům, abych zjistil, jestli nechtějí dceru znovu přijmout.

Je pravda, že bydlí daleko, byt mají malý, ale vlastní. Slíbili mi, že mi zavolají, jakmile se rozhodnou. A obecně si myslí, že dcera je už dávno dospělá, ať si své problémy vyřeší sama. Na jedné straně je pravda, že nejsou rodiče povinni své děti udržovat až do stáří. Ať si staří lidé žijí sami. Na druhou stranu dcera nemá finance a je to nezajímá.

Jednou mi kamarádi říkali, že se dá v kostele bydlet, mají útulky pro bezdomovce. Jednou jsem o tom řekl své bývalé, takže mi udělala takový skandál, slíbila, že na mě napíše prohlášení o sexuálním obtěžování. Tohle jsem nečekal, otevřel jsem jí dveře svého bytu, hledal jsem možnosti, jak může žit odděleně, a ona mi dělá tohle!

Byl jsem naštvaný. Když nebyla doma, Sbalil jsem všechny její věci a vyhodil jsem je přes balkon. Doma je vždy k dispozici náhradní zámková sada pro vstupní dveře, rychle jsem zámek vyměnila. Po několika hodinách se vrátila domů, ale dlouho křičela pod okny, dokud ji sousedé neuklidnili.

Na dva měsíce jsem na ni zapomněl. Pak se znovu objevila s několika vejci, která mi hodila do oken. Nestěžoval jsem si na ni na policii, smutno mi bylo v tu chvíli. Bylo mi jí hrozně líto, jako by bezdomovec bojoval v agónii. Přemýšlel jsem o ní pár dní a pak jsem jí zavolal. Pozval ji domů, abychom promluvili bez svědků a skandálů.

Zatímco jsme seděli v kuchyni a povídali si, cítil jsem divokou touhu být znovu s ní. Okamžitě jsem ji požádal o ruku, chtěl jsem celý svůj život přehodnotit, začít žít znovu s ní. Ani na vteřinu nepřemýšlela, okamžitě mě řekla ne, a můj byt opustila. V tu chvíli jsem se cítil hrozně.

Dřív jsme psali:

“Při další návštěvě svých vnoučat jsem předstírala, že doma nikdo není. Žádné síly”

Která babička by nemilovala svá vnoučata? Zpravidla je miluje více než své děti a ani já nejsem v tomto ohledu výjimkou. Mým dvěma rebelům je už osm let.

A to už je mi pod sedmdesát, stala jsem se babičkou docela pozdě, dcera měla zdravotní problémy a hned po svatbě jsem nemohla porodit děti, utíkaly k nemocničním lékařům, ale dosáhly svého.

Samozřejmě, když se mi narodila vnoučata, snažila jsem se s nimi dceři pomáhat, bydlíme kousek od sebe a většinu volného času jsem zaměstnávala procházkami s dvojkočárkem, vařením, úklidem, praním apod.

Můj zeť tvrdě pracoval, staral se o rodinu a pomáhal mi, takže se nemohl tolik věnovat svým dědicům.

Zatímco děti byly malé a bylo s nimi méně trápení, už to s odstupem chápu. Zpočátku to vypadalo, že tento rytmus s dcerou prostě nevydržíme. Jeden onemocněl, další onemocněl. Starší se rozhodl plavat v louži (10 minut), mladší se za ním okamžitě ponořil.

Postupně jsem si začala uvědomovat, že vzpamatovat se z „boje“ s vnoučaty je čím dál těžší. Přes noc jsem neměla čas odpočívat, občas jsem dceři volala, že jí nemůžu pomoci s ranními přípravami na vnoučata. Dcera byla uražena, ale nedostala se k ní, že už na tom nejsem fyzicky stejně. A abych byl upřímná, chtěla jsem klidný, odměřený život v důchodu.

Moje vnoučata chodila do školy, jen cesta za poznáním vedla kolem mého domu a já s nimi musela komunikovat jak ráno, tak po vyučování. Nejúnavnější byly odpolední návštěvy. Kluci přibíhali hladoví, nadšení, nakrmila jsem je, poslouchala jsem dlouhé historky o uplynulém dni ve škole, pak jsme si zpravidla sedli na hodiny (táta s mámou byli v práci) a asi v šest hodin večer naše komunikace skončila - přicházela moje dcera a vzala děti.

Nedávno, po vypuknutí epidemie, přešla moje dcera na práci na dálku. Její počítač byl připojen k podnikové síti a ona z pohodlí domova distribuovala, plánovala, shrnula výsledky činnosti firmy. Ale můj rytmus se nezměnil, vnoučata se odpoledne se mnou pevně zabydlela.

Nedávno, po vypuknutí epidemie, přešla moje dcera na práci na dálku. Její počítač byl připojen k podnikové síti a ona z pohodlí domova distribuovala, plánovala, shrnula výsledky činnosti firmy. Ale můj rytmus se nezměnil, vnoučata se odpoledne se mnou pevně zabydlela.

Musela jsem jednat nevhodně. Když jsem si pár dní stěžovala své dceři, že mi není dobře, slyšela jsem další volání svých vnoučat a neotevřela jsem dveře. Zvonili ještě půl hodiny a pak odešli do svého domu. O půl hodiny později začala moje dcera volat na telefon:

— Co se stalo?

Vysvětlila jsem, že se celkově nic nestalo, jen jsem si lehla, abych si odpočinula a usnula.

Odpověď nebyla příliš zdvořilá:

— Jasně!

S jistou současnou odlehlostí od rodiny mé dcery mě těší, že jsem podváděla a osvobodila se od povinností každodenní chůvy.

Nyní se s vnoučaty vídáme mnohem méně často, náš vztah se nezměnil, ale mám volný čas, který mi dříve tolik chyběl.