"Proč by po něm chtěla peníze na děti, když je nechtěl?"

„Eva byla manželkou Josefa. Ani si nedokážeš představit, co udělala. Když spolu ještě žili, rozhodla se na něj podat alimenty. A to včetně i na sebe. Do práce bratra přišel list od exekutorů. Josef se tak naštval! Sbalil si věci a odešel od ní. Říkal, že neměla na to právo. Od začátku nechtěl žádné dítě.

Josef a Eva byli spolu pět let. Když se vzali, bylo Evě už 33 let a Josefovi 37. Předtím byl muž dvakrát ženatý. A z předchozích vztahů má dva syny. Josef nikdy nebyl dobrý otec, s dětmi od bývalých manželek nekomunikoval, musel platit alimenty. Podle Evy byla o všem informována ještě před svatbou.

Josef ji okamžitě upozornil, že už má dost dětí, už je unaven dětským pláčem a jinými kouzly otcovství. Chce žít pro sebe. Eva s tím souhlasila. Byla jsem tehdy překvapená, protože dřív chtěla normální rodinu. Stručně řečeno, půl roku po svatbě Eva oznámila své těhotenství.

Josef byl naštvaný, ale před porodem se uklidnil. Dobrým otcem ale nebyl, protože s dítětem téměř netrávil svůj čas. Po dvou letech Eva prozradila, že je znovu těhotná. Už nemohla udělat potrat, protože bylo příliš pozdě. Josef byl v šoku, a na pár měsíců opustil svou manželku.

Tehdy se malém rozvedli. Eva porodila dcerku, ale Josef ji dokonce nevyzvedl z porodnice, musela jet domů taxíkem. Josef vůbec nechtěl zabezpečit vlastní dětí. Říkal, že peníze jim nedá, protože je nikdy nechtěl. Přesně tehdy Eva na manžela podala alimenty. Mohla by to udělat i po prvním porodu, ale je chytrá.

Proto to udělala jen tehdy, když se narodilo druhé dítě. Bratr teď bude muset platit alimenty téměř do konce života, ale s tím už nikdy nic neudělá.

Dřív jsme psali:

Dcera požaduje, abych její rodině dala peníze na dovolenou u moře

Přestala jsem komunikovat s vlastní dcerou. Mluvím s ní a slyším hlas její tchyně, protože dcera začala mluvit jejími slovy. To mě nepřekvapuje, pozice maminky jejího manžela pro mladé je více než pohodlná.

Ti pro sebe nežijí. Celý život žili pro syna a nyní žijí pro jeho rodinu. A já mám k tomu, co se děje, úplně jiný postoj. Vychovávala jsem dceru sama, bez manžela. Maminka mi občas pomáhala, ale vždy zdůrazňovala, že je to právě její dobrovolná pomoc, ne povinnost, takže to může každou chvíli skončit a já to nemusím brát jako samozřejmost.

Nejdřív jsem byla uražená a pak jsem zjistila, že máma má pravdu. Vychovala mě, dala mi vzdělání a start do života, ale nemusí mě tahat celý život na svých ramenách. Pochopila jsem to a přijala. Tato pozice mi byla blízká, takže když dcera dospěla, řekla jsem jí to samé.

Jsem připravena pomáhat, podporovat a tak dále, ale musí vzít v úvahu, že i já mám své plány, zájmy a přání, s tím je třeba počítat. V našem vztahu s dcerou bylo všechno skvělé, než se vdala. Přesněji řečeno, i první rok po svatbě byl stále v pořádku. A pak začaly problémy.

Postoj rodičů švagra je zcela opačný než ten můj. Žijí výhradně pro děti a vnoučata. Všechno nejlepší dělají pro děti, každou korunu dávají dětem. Děti už jsou dospělé, samy o sobě by měly přemýšlet, a ne čekat, až jím pomohou rodiče. Ti se domnívali, že veškerá pomoc dětem byla na pokraji sebeobětování. A demonstrativní sebeobětování tak, aby všichni viděli a věděli, do čeho jdou kvůli dětem.

Přišlo mi to divné, ale nelezla jsem do toho, ať si žijí, jak chtějí. Ale na začátku jsem si nevšimla jejich vliv na mou vlastní dceru. Podívala se na "výkony" tchýně a začala po mně požadovat totéž. I když jsem dobře věděla, že máme trochu jiný formát vztahu.

V zimě tchyně ležela v nemocnici a dcera se švagrem někam odjeli na návštěvu. S vnučkou měl být tchán, ale vytáhli ho do práce. Mladí mě oslovili. Nevadí mi sedět s vnučkou, ale udělali to velmi pozdě. Už jsem měla s kamarádkou lístky na koncert. Nechtěla jsem to zrušit, o čemž jsem řekla i dceří.

Hodně se na mě zlobila a tvrdila, že kdyby tchyně nebyla nemocná, vzdala by se všeho, aby byla s vnučkou vícekrát, a já jsem sobecká. Samozřejmě, kdyby byla situace na hraně, závisel by na tom život a zdraví, tak bych to zrušila. A tak proč bych měla rušit své plány?

Nedávno se dcera dozvěděla, že se chystám k moři. Peníze jsem odkládala celý rok, už jsem si zarezervovala letenky, hotel, za týden letím. Ale dcera za mě nebyla šťastná a naopak, začala na mě řvát. „Jak můžeš jet k moří, když tvoje dcera a vnučka jsou denně v městském horku?“ ptala se dcera.

Pak už šlo jen o to, že víc potřebují výlet k moři, já jim mám dat své peníze, protože to by bylo správnější a její tchyně by to také udělala. Nemyslím, že bych měla dávat peníze a obětovat svou dovolenou. To jsou moje peníze, které jsem vydělala. Ať se dcera s manželem více pracují, aby něčeho dosáhli, jinak jsou zvyklí, že jím pomohou rodiče.