Přijde tchyně na návštěvu a hned spěchá uklízet: “Chci jen pomoci"

Měla jsem „štěstí“, že jsem bydlela blízko své tchyně. Chodí k nám na návštěvu, jako by šla do práce.

Oba s manželem pracujeme, takže každodenní mytí všech povrchů do zrcadlového lesku není oblastí našeho zájmu. Každý den myji nádobí, peru podle potřeby a jednou týdně provádíme kompletní úklid s utřením prachu, mytím podlah a instalatérstvím.

Jediné, co se dá nazvat nepořádkem, jsou věci, které se přes týden vyperou a pak trpělivě čekají na víkend, než se vyžehlí a uloží do skříně. No, my jsme někdy s manželem líní umýt nádobí hned po jídle.

Oblíbenou zábavou tchyně je přijít uprostřed týdne, zděsit se a spěchat vysávat, leštit, přerovnávat a chytat žehličku.

To je strašně otravné, ani se netajím tím, že už se mi to nelíbí. Stokrát jsem jí říkal, že to zvládneme sami, dům je čistý, ale ona neslyší.

Manžela už taky nebaví, že po práci nemůže v tichu odpočívat, protože maminka vláčí vysavač a chce urgentně uklízet.

Poté mi bylo řečeno, že obracím svého syna proti ní. I když kdybych to zřídila, už dávno bych to zřídila tak, že jsme změnili byty, odstěhovali se od tak starostlivé matky. Můj manžel se ale zatím nikam stěhovat nechce. Moje tchyně žije sama, často jí chodí pomáhat.

Když jsme se poprvé nastěhovali do bytu, dělali jsme rekonstrukci, pak bylo potřeba byt umýt a vynést odpadky. Pak byla potřeba jakákoli pomoc. Přijela moje maminka a sestra, přijela i manželova sestra s manželem, ale tchyně se vymluvila a nepřišla. I když práce bylo tehdy dost pro všechny.

Dřív jsme psali:

Dcera požaduje, abych její rodině dala peníze na dovolenou u moře

Přestala jsem komunikovat s vlastní dcerou. Mluvím s ní a slyším hlas její tchyně, protože dcera začala mluvit jejími slovy. To mě nepřekvapuje, pozice maminky jejího manžela pro mladé je více než pohodlná.

Ti pro sebe nežijí. Celý život žili pro syna a nyní žijí pro jeho rodinu. A já mám k tomu, co se děje, úplně jiný postoj. Vychovávala jsem dceru sama, bez manžela. Maminka mi občas pomáhala, ale vždy zdůrazňovala, že je to právě její dobrovolná pomoc, ne povinnost, takže to může každou chvíli skončit a já to nemusím brát jako samozřejmost.

Nejdřív jsem byla uražená a pak jsem zjistila, že máma má pravdu. Vychovala mě, dala mi vzdělání a start do života, ale nemusí mě tahat celý život na svých ramenách. Pochopila jsem to a přijala. Tato pozice mi byla blízká, takže když dcera dospěla, řekla jsem jí to samé.

Jsem připravena pomáhat, podporovat a tak dále, ale musí vzít v úvahu, že i já mám své plány, zájmy a přání, s tím je třeba počítat. V našem vztahu s dcerou bylo všechno skvělé, než se vdala. Přesněji řečeno, i první rok po svatbě byl stále v pořádku. A pak začaly problémy.

Postoj rodičů švagra je zcela opačný než ten můj. Žijí výhradně pro děti a vnoučata. Všechno nejlepší dělají pro děti, každou korunu dávají dětem. Děti už jsou dospělé, samy o sobě by měly přemýšlet, a ne čekat, až jím pomohou rodiče. Ti se domnívali, že veškerá pomoc dětem byla na pokraji sebeobětování. A demonstrativní sebeobětování tak, aby všichni viděli a věděli, do čeho jdou kvůli dětem.

Přišlo mi to divné, ale nelezla jsem do toho, ať si žijí, jak chtějí. Ale na začátku jsem si nevšimla jejich vliv na mou vlastní dceru. Podívala se na "výkony" tchýně a začala po mně požadovat totéž. I když jsem dobře věděla, že máme trochu jiný formát vztahu.

V zimě tchyně ležela v nemocnici a dcera se švagrem někam odjeli na návštěvu. S vnučkou měl být tchán, ale vytáhli ho do práce. Mladí mě oslovili. Nevadí mi sedět s vnučkou, ale udělali to velmi pozdě. Už jsem měla s kamarádkou lístky na koncert. Nechtěla jsem to zrušit, o čemž jsem řekla i dceří.

Hodně se na mě zlobila a tvrdila, že kdyby tchyně nebyla nemocná, vzdala by se všeho, aby byla s vnučkou vícekrát, a já jsem sobecká. Samozřejmě, kdyby byla situace na hraně, závisel by na tom život a zdraví, tak bych to zrušila. A tak proč bych měla rušit své plány?

Nedávno se dcera dozvěděla, že se chystám k moři. Peníze jsem odkládala celý rok, už jsem si zarezervovala letenky, hotel, za týden letím. Ale dcera za mě nebyla šťastná a naopak, začala na mě řvát. „Jak můžeš jet k moří, když tvoje dcera a vnučka jsou denně v městském horku?“ ptala se dcera.

Pak už šlo jen o to, že víc potřebují výlet k moři, já jim mám dat své peníze, protože to by bylo správnější a její tchyně by to také udělala. Nemyslím, že bych měla dávat peníze a obětovat svou dovolenou. To jsou moje peníze, které jsem vydělala. Ať se dcera s manželem více pracují, aby něčeho dosáhli, jinak jsou zvyklí, že jím pomohou rodiče.