"Rodiče mají mi nechat dědictví, musím je tolerovat. Život je cyklický, tolerovali i své rodiče"

Zde bylo jasné, že jediným řešením problému je odejít daleko od domova, nejlépe do zahraničí. Od malička jsme žili v podmínkách totální kontroly. Od toho byli rodiče daleko a nechtěli s nimi navázat žádný vztah. kontrola trvala až do mých dvaceti let. Moje starší sestra měla stejný osud, také naprosto neměla osobní život.

Vím, že je ošklivé takhle mluvit o svých rodičích, ale vyvolávají ve mě strašnou nenávist. Byly jsme pod kontrolou a vrstevníkům jejích rodiče dávali plnou volnost, z toho bylo ještě těžší se s takovým postojem smířit. Je jasné, že rodiče tolerujeme jen proto, abychom získali majetek, který zdědili. Uvědomujeme si, že pokud se od nich vzdálíme a přestaneme komunikovat, pak dědictví neuvidíme.

A kdo ho dostane, nějaká cizí osoba? Je lepší být trpělivý a mít možnost získat pasivní příjem, než ztratit vše. Chápu, že takové vztahy nejsou ve společnosti akceptovány, ale s našimi rodiči to jinak nejde. Všichni kolem říkají, že je lepší nekomunikovat, než tolerovat. Když víme o našich finančních výhodách, stále se mluví o tom, že to rozvrátí naši psychiku a žádné byty nám pak nepomohou, abychom se opět cítili duševně zdraví.

Mluvíme o tom se sestrou, ale obě si uvědomujeme, že to zatím nemůžeme odmítnout. Rodiče nás samozřejmě neslyší. Neuvědomují si, že jsme již dospělí lidé, kteří si bez jejich pomoci mohou zařídit život. Opravdu věří, že jejich výchova je správná a je správné, aby se do života dospělých dcer dostali se svými pravidly. Možná se tak starají, ale jsem z toho unavená, stejně jako moje sestra.

Pamatuji si, že jejich rodiče dělali to samé a strašně je to štvalo. Ale teď jdou v jejich šlépějích a ani si toho nevšimnou, nebo možná nechtějí vidět, že nám to dělají totéž. Možná je to osud takový v naší rodině, nemilovat své rodiče a prostě je tolerovat.

Dřív jsme psali:

"Nemám chuť sedět se svým vnukem a dcera odmítá mi rozumět"

Ráno jsem se probudila a v 5 hodin mi přišla zpráva: „Mami, Nikita má vysokou teplotu, čekám tě v 7 hodin.“

Nebudu moci jít na procházku do parku, cvičit jógu, navštívit přátele a dívat se na seriál. Budu muset za vnukem, protože můj zeť a dcera potřebují jít do práce..

Stalo se to ve čtvrtek a v pátek jsem měla v plánu jít do divadla na hru, která nedávno vyšla a na kterou jsem stěží sehnala lístky. O víkendu mi volala dcera, ptala se, jak se mám, řekla jsem, že jsem zdravá. Hned odpověděla:

– Ja jsem se bála, že si budu muset vzít den volna. Mohu ti zítra objednat taxi?

Ale jde o to, že netoužím ošetřovat nemocného vnuka! Když dcera šla z dekretu do práce, bylo vnukovi sotva rok a půl. Z nějakého důvodu chce být hodnotným zaměstnancem, který nechodí často na nemocenskou. Okamžitě řekla řediteli:

– Nebojte se! Maminka je již v důchodu, takže pojištění pro případ nouze mám.

Vnuk často onemocní: jedna nemoc, pak druhá. A neustále mi volají, jako bych jim to dlužila. Jen přesto, že jsem již v důchodu a nechodím do práce, mám své záležitosti. A jsou důležité.

Nechci spát o něco déle nebo jít cvičit, abych si udržela zdraví? Tolik let jsem snila o tom, že si budu užívat sledování různých seriálů! Nemám na to nárok? Ráda navštěvuji přátele, procházím se lesem. Koneckonců dělám to, co miluji! Nemám chuť neustále trávit čas se svým vnukem!

– Dcero, teplota už mi klesla, ale stav není moc dobrý. Ještě bys si vzala nemocenskou a já bych si ještě trochu odpočinula.

– Mami! Mám tak obtížnou práci! Pokud někdo dokončí projekt místo mě, dostane cenu místo mě.

– Poslouchej, možná byste mohli najmout chůvu, jak vidíš, můj zdravotní stav mi nedovoluje běžet k tobě při prvním zavolání.

– Ale pořád sedíš doma, co ještě děláš? – přesvědčuje mě dcera.

Jak v takové situaci jednat? Hádat se s příbuznými a starat se o sebe? Ale dříve nebo později přijde okamžik, kdy bude potřebovat pomoc i starší žena. A pak bude mít dcera právo poradit jí, aby najala zdravotní sestru…