Teprve v tu chvíli mi bylo sděleno, že manželova rodina dodržuje jednu tradici — pojmenovat všechny mužské dědice po dědečkovi z otcovy strany. Můj manžel se jmenuje jako jeho dědeček — Pavel. Jeho otec se jmenuje stejně jako jeho prapradědeček Petr, a tak se toto jméno rozhodl dát našemu dítěti můj manžel.
Výběr je v zásadě malý: Petr, Ivan, Pavel a Tomáš. V rodině manžela znají všechny své kořeny, dodržují tuto tradici po několik generací. A vzdát se jí nehodlají. Dívka může být nazývána jakkoli, ale pokračovatel rodu by měl být nazýván jedním z výše uvedených jmen. Žádné jméno se mi nelíbilo. Jsou staré. Radši bych Marek, Max, než Pavel.
A manžel trval se svou rodinou na Petrovi. Jsem tak unavená z těch skandálů, že jsem dokonce musela jít do nemocnice. Nervy jsou na hranici, lékaři se obávali, že stres ovlivní dítě a já se předčasně rozeženu. Dali mě do nemocnice, abych si udržela nervový systém. Manžel si uvědomil, že je to problém, a my jsme to uzavřeli.
Když jsem se ho ptala, jak pojmenujeme syna, nabídl mi, ať si vyberu cokoliv, jen abych nebyla nervózní. Myslela jsem, že dostane jméno Marek. A uklidnila se. Dítě se narodilo včas. Manžel začal připravovat papíry a sám šel na matriku, než mě propustili. I on si pojistil. Radovala jsem se, že jsem se tomu vyhnula. Po propuštění jsem se nedívala na papíry.
K porodnici dorazili všichni prarodiče. Cestou domů vzala tchýně do náruče vnuka a celou dobu mu láskyplně říkala, že je Petr. Byla jsem zmatená — co ji napadlo? Večer jsem začala rozebírat dokumenty a zjistila, že manžel oficiálně pojmenoval syna jako Petrem. Jsem tak naštvaná! Jak je možné takhle podvádět svou ženu?
Schválně mě uklidňoval, abych se netrápila, ale i tak jsem to udělala po svém. Manžel se nenechal odradit a řekl, že od začátku nehodlá své rozhodnutí měnit. Brečela jsem až do rána. Manžel stále nemůže pochopit, co mě tak rozrušilo a naštvalo. Moji rodiče mě přijali a doporučili, abych synovi brzy změnila jméno.
A tchyně s manželem nesouhlasí-to je přece tradice. Nebudu vychovávat syna s jménem Petr. A už měsíc se hádáme, nikdo se nevzdává. Synovi říkám Marek a manžel mu říká Petr. Už toho mám dost a uvažuji o rozvodu. Nemůžeme se dohodnout. Chtěla bych změnit jméno, ale bez souhlasu manžela to nezvládnu. Co mám dělat?
Dřív jsme psali:
Dcera požaduje, abych její rodině dala peníze na dovolenou u moře
"Když jsem odešla do důchodu, rozhodla jsem se cestovat a dcera mezitím, aniž by mi cokoliv řekla, zařídila, aby její dcera a zeť bydleli v mém domě"
Příběh ze života: "Oficiálně se vezmeme až po narození dítěte," řekl mi Roman. O dva roky později však svých slov litoval
Módní soupeření: Španělská královna a žena, které ona předala cenu, přišly ve stejných šatech
"Nejohrozivější zvířata na Zemi": Medvědi, lvi a tygři se třesou v křoví ze strachu
Přestala jsem komunikovat s vlastní dcerou. Mluvím s ní a slyším hlas její tchyně, protože dcera začala mluvit jejími slovy. To mě nepřekvapuje, pozice maminky jejího manžela pro mladé je více než pohodlná.
Ti pro sebe nežijí. Celý život žili pro syna a nyní žijí pro jeho rodinu. A já mám k tomu, co se děje, úplně jiný postoj. Vychovávala jsem dceru sama, bez manžela. Maminka mi občas pomáhala, ale vždy zdůrazňovala, že je to právě její dobrovolná pomoc, ne povinnost, takže to může každou chvíli skončit a já to nemusím brát jako samozřejmost.
Nejdřív jsem byla uražená a pak jsem zjistila, že máma má pravdu. Vychovala mě, dala mi vzdělání a start do života, ale nemusí mě tahat celý život na svých ramenách. Pochopila jsem to a přijala. Tato pozice mi byla blízká, takže když dcera dospěla, řekla jsem jí to samé.
Jsem připravena pomáhat, podporovat a tak dále, ale musí vzít v úvahu, že i já mám své plány, zájmy a přání, s tím je třeba počítat. V našem vztahu s dcerou bylo všechno skvělé, než se vdala. Přesněji řečeno, i první rok po svatbě byl stále v pořádku. A pak začaly problémy.
Postoj rodičů švagra je zcela opačný než ten můj. Žijí výhradně pro děti a vnoučata. Všechno nejlepší dělají pro děti, každou korunu dávají dětem. Děti už jsou dospělé, samy o sobě by měly přemýšlet, a ne čekat, až jím pomohou rodiče. Ti se domnívali, že veškerá pomoc dětem byla na pokraji sebeobětování. A demonstrativní sebeobětování tak, aby všichni viděli a věděli, do čeho jdou kvůli dětem.
Přišlo mi to divné, ale nelezla jsem do toho, ať si žijí, jak chtějí. Ale na začátku jsem si nevšimla jejich vliv na mou vlastní dceru. Podívala se na "výkony" tchýně a začala po mně požadovat totéž. I když jsem dobře věděla, že máme trochu jiný formát vztahu.
V zimě tchyně ležela v nemocnici a dcera se švagrem někam odjeli na návštěvu. S vnučkou měl být tchán, ale vytáhli ho do práce. Mladí mě oslovili. Nevadí mi sedět s vnučkou, ale udělali to velmi pozdě. Už jsem měla s kamarádkou lístky na koncert. Nechtěla jsem to zrušit, o čemž jsem řekla i dceří.
Hodně se na mě zlobila a tvrdila, že kdyby tchyně nebyla nemocná, vzdala by se všeho, aby byla s vnučkou vícekrát, a já jsem sobecká. Samozřejmě, kdyby byla situace na hraně, závisel by na tom život a zdraví, tak bych to zrušila. A tak proč bych měla rušit své plány?
Nedávno se dcera dozvěděla, že se chystám k moři. Peníze jsem odkládala celý rok, už jsem si zarezervovala letenky, hotel, za týden letím. Ale dcera za mě nebyla šťastná a naopak, začala na mě řvát. „Jak můžeš jet k moří, když tvoje dcera a vnučka jsou denně v městském horku?“ ptala se dcera.
Pak už šlo jen o to, že víc potřebují výlet k moři, já jim mám dat své peníze, protože to by bylo správnější a její tchyně by to také udělala. Nemyslím, že bych měla dávat peníze a obětovat svou dovolenou. To jsou moje peníze, které jsem vydělala. Ať se dcera s manželem více pracují, aby něčeho dosáhli, jinak jsou zvyklí, že jím pomohou rodiče.
