"Jak mě tchyně vyhodila s dětmi za dveře"

Od začátku nám s manželem pomáhala, protože moji rodiče takovou možnost bohužel neměli. Jenže její chování ve mně kazilo všechno dobré, co jsem k ní cítila. Když byly mým dětem ještě dva roky, Marcela mě s nimi vyhodila za dveře. A celý důvod byl, že mé dítě kvůli rostoucím zubům plakalo.

Tehdy mi řekla, že jsem to údajně já, kdo chtěl mít děti, to znamená, že musím přemýšlet, kde žít a jak je zabezpečit. Říkala, že kvůli neustálému pláči mého dítěte jí praskne hlava a nemůže nijak usnout. Pak nás poslala k mým rodičům a za tu dobu si od nás "odpočine". Ani na slova mého manžela nereagovala.

Pak jsem musela v noci jet s malými dětmi k rodičům. Mám ten den v hlavě jasně zachycený, protože po půlhodině čekání na taxi se můj syn nachladil a pak jsme se několik týdnů léčili. Moji rodiče byli tehdy velmi překvapeni tímto činem mé tchyně, ale přesto mě s dětmi přijali.

Po tomto prohlášení jsem tchyní a manželovi přísahala, že už se k ní nikdy nevrátím. Pak jsme se rozhodli odstěhovat na pronajaté bydlení. Po té příležitosti jsem s tchyní nekomunikovala a nedovolila jí vídat se s vnoučaty. Ona tehdy všem našim známým vyprávěla, jak jsem špatná snacha.

Dokonce to dospělo až do bodu, kdy začala volat mé matce a říkat své nároky, ale moje matka jí pak odpověděla, jak měla, a už jí tchyně nikdy nevolala. Od té doby uplynuly už více než tři roky. Myslím, že by bylo načase tu situaci zapomenout, ale stále nemohu odpustit své tchyni.

Jo, občas se s ní vídáme, vídá se s vnoučaty, ale je mi nepříjemné s ní trávit čas. A ona mi zase neustále vytýká, že se k ní naše děti dobře nechovají. Proč by se naše děti měly chovat dobře, zvláště po té situaci? Moje děti se každý týden vídají s mou matkou a tchyní vidí jednou za měsíc. A vlastně si myslím, že by mi měla poděkovat jen za to, že jsem jí po té události vůbec dovolila přijít k nám domů.

Dřív jsme psali:

"Nemám chuť sedět se svým vnukem a dcera odmítá mi rozumět"

Ráno jsem se probudila a v 5 hodin mi přišla zpráva: „Mami, Nikita má vysokou teplotu, čekám tě v 7 hodin.“

Nebudu moci jít na procházku do parku, cvičit jógu, navštívit přátele a dívat se na seriál. Budu muset za vnukem, protože můj zeť a dcera potřebují jít do práce..

Stalo se to ve čtvrtek a v pátek jsem měla v plánu jít do divadla na hru, která nedávno vyšla a na kterou jsem stěží sehnala lístky. O víkendu mi volala dcera, ptala se, jak se mám, řekla jsem, že jsem zdravá. Hned odpověděla:

– Ja jsem se bála, že si budu muset vzít den volna. Mohu ti zítra objednat taxi?

Ale jde o to, že netoužím ošetřovat nemocného vnuka! Když dcera šla z dekretu do práce, bylo vnukovi sotva rok a půl. Z nějakého důvodu chce být hodnotným zaměstnancem, který nechodí často na nemocenskou. Okamžitě řekla řediteli:

– Nebojte se! Maminka je již v důchodu, takže pojištění pro případ nouze mám.

Vnuk často onemocní: jedna nemoc, pak druhá. A neustále mi volají, jako bych jim to dlužila. Jen přesto, že jsem již v důchodu a nechodím do práce, mám své záležitosti. A jsou důležité.

Nechci spát o něco déle nebo jít cvičit, abych si udržela zdraví? Tolik let jsem snila o tom, že si budu užívat sledování různých seriálů! Nemám na to nárok? Ráda navštěvuji přátele, procházím se lesem. Koneckonců dělám to, co miluji! Nemám chuť neustále trávit čas se svým vnukem!

– Dcero, teplota už mi klesla, ale stav není moc dobrý. Ještě bys si vzala nemocenskou a já bych si ještě trochu odpočinula.

– Mami! Mám tak obtížnou práci! Pokud někdo dokončí projekt místo mě, dostane cenu místo mě.

– Poslouchej, možná byste mohli najmout chůvu, jak vidíš, můj zdravotní stav mi nedovoluje běžet k tobě při prvním zavolání.

– Ale pořád sedíš doma, co ještě děláš? – přesvědčuje mě dcera.

Jak v takové situaci jednat? Hádat se s příbuznými a starat se o sebe? Ale dříve nebo později přijde okamžik, kdy bude potřebovat pomoc i starší žena. A pak bude mít dcera právo poradit jí, aby najala zdravotní sestru…