- Je opravdu nemožné předepsat některé léky? - Lenka prosila skoro s pláčem. - Proč jít do extrémů? Nemoci se léčí doma.
- Musí udělat nějaká vyšetření, - vysvětluje doktorka. - Má špatnou stolici, bolí ji břicho, teplota neustupuje, víte o tom. Jsou jí teprve 3 měsíce. Proč jste čekala tak dlouho a nezavolala jste hned?
Doktorka se překvapeně podívala na Lenkinu matku, babičku dítěte.
- Leni! Zbláznila ses? O čem to mluvíš? - křičela na ni matka. — Jaká jsou nyní výročí? Miminko je nemocné, potřebuje nakapat a zachránit! Zavolám sanitku.
- Tak s ní jdi do nemocnice sama! Ty jsi ale hrozná!
- Dobře, jdu k jiným pacientům. Čekají na mne. Doktorka vstala a řekla babičce, že ona sama vše lékařům vysvětlí.
Lenka plakala a na dceru se nepodívala. Maminka Lenky v jistém smyslu litovala své dcery, protože ji také sama vychovala, když v 19 letech zůstala sama. Lenka si pošramotila pověst – neustále střídala partnery a nápadníky. Všichni ji opustili. Na potrat už bylo pozdě, tak porodila.
Po narození vnučky ji Lenka dlouho nekojila – přešla na umělé mléko. Maminka Lenky litovala svou dceru a dala jí příležitost pobavit se s kamarádky. Lenka s nimi dokonce strávila noc.
A brzy má Lenka výročí. Záchranka ji i její dceru odvezla do nemocnice. Dívka nechtěla jít, ale musela. Poté opakovaně volala matce a byla rozhořčená nad pravidly v nemocnici a prosila ji, aby šla místo ní.
“Sama jsi to navrhla. Nechtěl jsem, abychom měli další dítě,” zlobí se manžel
“Kdybych věděla, že je takový, nevzala bych si ho. Není to život, ale trápení”
"O víkendech nepotřebuji vnoučata"
"Jak se moje chata najednou stala „majetkem“ celé rodiny"
V den narozenin své dcery však matka Lenky byla překvapena voláním:
- Dobrý den. Jste matka Lenky Dvořákové?
- Ach jo. Žena se dokonce zapotila při hrozném odhadu.
- Vše je v pořádku, ale Lenku nemůžeme nikde najít. Ráno zmizela. Nezvedá telefon. Jedna žena z vedlejšího oddělení si všimla dívky odcházející s věcmi. A dětské věci jsou na svém místě. Její chování je nehorázné! Byla tu na všechny hrubá a dceru opustila. Dokonce jsme jí navrhli, aby napsala odmítavý dopis. Řekla, že si to rozmyslí. Pokud dceru neovlivníte, podáme stížnost na opatrovnické orgány.
Maminka Lenky šla do šéfovy kanceláře a začala plakat. Nahlásila, co se stalo. Rozhodl se, že jí dá několik dní volna.
Žena utekla z nemocnice. Spolubydlící dívku houpali, ale nedokázala se uklidnit. Dcera na hovory nereagovala. Sama zavolala, když už všichni šli spát. Očividně byla opilá.
- Jsi vůbec normální? Proč jsi nechala dítě samotné? Kvůli tobě jsem mimo práci!
- Nadarmo! Nic by se jí nestalo. Plánovala jsem se vrátit ráno.
- Ani sem nestrkej nos! Měla jsem dost hanby. Budeme propuštěni a vrátíme se domů.
O týden později se maminka Lenky vrátila domů. Dcera pořád volala, když byla opilá. Doma se neukázala. Pak přišla a řekla:
- Aleše miluji a budu s ním bydlet v pronajatém bytě.
- A co s vnučkou mám dělat?
- Nejdřív se s ním usadím sama, pak si ji vezmu. Jsi přece na dovolené. A odešla. A neptala se, jak se její dcera cítí.
- Co můžeš udělat? Možná ti sestra pomůže. Musíš jí zavolat. Sestra přirozeně přispěchala a po dalším vystoupení své neteře ji popadla za límec, posadila ji ke stolu a přikázala jí napsat dopis o opuštění dítěte.
- No dobře! Lenka se usmála. - Ale už se tu neobjevím!
- Neděs nás! Stejně tě tu skoro nevidíme.
Lenka opravdu nepřišla. Bála se tety, která teď hlídala její dceru. Občas volala mámě.
- Uvažujete s tvým Alešem o porodu tam? - zeptala se máma.
- Už jsem byla na pár potratech. Neboj se.
Není uvěřitelné. Když dítě vyrostlo, začalo chodit do školky a sestra se rozhodla jít pryč.
- Ireno, musíš mi slíbit, že svou vnučku nerozmazlíš jako Lenku! - prosila sestra.
Ty a já jsme ji začaly přísně vychovávat, pokračuj ve stejném směru. Dobrý?
Žena s tím přirozeně souhlasila. Teď už její vnučka chodí do školky. Roste z ní pilná dívka. Matku vůbec nevidí.
Dřív jsme psali:
Proč jsem mu nedala zmrzlinu? Teď trápí mě svědomí
Šli jsme s dcerou ven. Snědla zmrzlinu a šla si hrát. Držela jsem také jedno v ruce a čekala, až to trochu roztane. Najednou ke mně přišel chlapec a řekl:
"Taky mám rád zmrzlinu!" říká chlap
"Zeptej se mámy, jestli ti to koupí."
"Ne, Chci tvoji!"
"To je moje. Nemůžu ti ho dát."
"Ale já chci!" začal už brečet.
Seděla jsem v šoku. Když jsem se uklidnila, zeptala se:
"Kde je tvoje máma?"
"Tam!" odpovídá chlap.
"Proč ji nepožádáš?"
"Nemáme peníze."
Ano, jejich rodina nebyla úplně v pohodě. Ale je to můj problém? Navíc dát svou zmrzlinu je dost nehygienické. Zatímco jsem přemýšlela, co dál, objevila se jeho matka. Dala mi zlostný pohled a synovi řekla:
"Pojď, Lukáše. Teta je lakomá, neučili ji, aby se dělila. Dostanu výplatu a koupím ti zmrzlinu."
Zmrzlina už mi prostě nešla do krku. Bylo mi tak smutno. Nebo jsem tak lakomá, nebo je ten chlapec tak drzý? Možná jsem měla jít a koupit mu zmrzlinu, abych měla čisté svědomí. Co byste udělali?
