Můžete strávit celý svůj život tím, že se budete snažit najít sami sebe v různých úspěších: v práci, cestování, sportu a nakonec. Ale až přijde ten věk, kdy bude celá hlava posetá šedými vlasy, kdo si na tebe pomyslí?
A hned neřeknete, o co jde: výchova, špatný přístup k vlastním dětem nebo obyčejná genetika. Koneckonců, bez ohledu na to, jak je to hořké, každý den vidíme osamělé, zbytečné staré lidi.
Moje děti mě teď opustily. Telefonujeme si asi jednou za měsíc. Možná ještě míň. Vychovávala jsem je sama: jejich otec neustále mizel na směny, prakticky byl pryč. Nějaké peníze samozřejmě byly, ale přesto by se dalo říci, že rodina byla neúplná.
To mě přimělo je příliš milovat. Dcera začala vozit kluky ještě na střední škole. Na žádnou z mých žádostí nereagovala. Pak odešla studovat do jiného města a já jsem prostě neměla právo jí cokoli říkat.
Syn je mladší. Bohužel z něj nevyšel pravý muž. Jako dítě ho kluci neustále uráželi kvůli jeho nadměrné váze. Když pak nastal čas dospívání, objevilo se mu akné a ještě víc se uzavřel. Dosud ale není zcela nezávislý. Alespoň se v práci našel: začal rozumět počítačům a teď vydělává slušné peníze.
Když už měl dítě, byla jsem znovu potřebná. Byla jsem požádán, abych hlídal svého vnuka, zatímco jeho rodiče vyřizovali své záležitosti. Snacha v jejich dvojici byla vždy jednička. V životě nepracovala ani den, jen se toulala po kosmetických salonech a scházela se s přáteli.
Nyní ale vnuk dospěl a byl přidělen do soukromé školy. A zase mě nepotřebovali. Nikdo nepřijde, nepřinese dárky a neutěšuje laskavým slovem.
Dcera se brzy vdala a hned porodila dvojčata. I bez ukončení studia na univerzitě se přestěhovala za manželem. Odešla ze školy, samozřejmě. Mluvíme si po telefonu, ale přichází velmi zřídka. A vždy bez dětí. Svá vnoučata jsem viděla jen na fotkách na sociálních sítích.
"Když jsem odešla do důchodu, rozhodla jsem se cestovat a dcera mezitím, aniž by mi cokoliv řekla, zařídila, aby její dcera a zeť bydleli v mém domě"
"Vzala jsem si ředitele, který byl o 20 let starší než já. Uplynuly roky a všimla jsem si, že mě podvádí. Když jsme se rozešli, zeptala jsem se proč"
Jak vypadá manželka nejkrásnějšího araba světa
"Tělo se zbláznilo, mléčné žlázy začaly rychle růst": Slečna s největšími prsy na světě se dostala do Guinessovy knihy rekordů
Finančně život mé dcery není tak růžový, ale je bojovnice a dělá vše pro to, aby bylo rodině dobře. Manžela už nemá ráda.
Jsem už stará. Těžko zvládám domácí práce a o úklidu není co mluvit. Nikdo není, kdo by pomohl odnést nákup z obchodu. Penze je velmi malá. Děti nepomáhají, i když potřebuji velmi málo.
Nedávno jsem náhodou šla vyklepávat koberce. No, spadla jsem ze schodů. Zlomila jsem si nohu. Takže mě tenkrát kluci viděli ze dvora, pomohli mi vstát a dostat se do bytu. Teď občas přijdou na návštěvu, přinesou něco z domova.
Dřív jsme psali:
“Při další návštěvě svých vnoučat jsem předstírala, že doma nikdo není. Žádné síly”
Která babička by nemilovala svá vnoučata? Zpravidla je miluje více než své děti a ani já nejsem v tomto ohledu výjimkou. Mým dvěma rebelům je už osm let.
A to už je mi pod sedmdesát, stala jsem se babičkou docela pozdě, dcera měla zdravotní problémy a hned po svatbě jsem nemohla porodit děti, utíkaly k nemocničním lékařům, ale dosáhly svého.
Samozřejmě, když se mi narodila vnoučata, snažila jsem se s nimi dceři pomáhat, bydlíme kousek od sebe a většinu volného času jsem zaměstnávala procházkami s dvojkočárkem, vařením, úklidem, praním apod.
Můj zeť tvrdě pracoval, staral se o rodinu a pomáhal mi, takže se nemohl tolik věnovat svým dědicům.
Zatímco děti byly malé a bylo s nimi méně trápení, už to s odstupem chápu. Zpočátku to vypadalo, že tento rytmus s dcerou prostě nevydržíme. Jeden onemocněl, další onemocněl. Starší se rozhodl plavat v louži (10 minut), mladší se za ním okamžitě ponořil.
Postupně jsem si začala uvědomovat, že vzpamatovat se z „boje“ s vnoučaty je čím dál těžší. Přes noc jsem neměla čas odpočívat, občas jsem dceři volala, že jí nemůžu pomoci s ranními přípravami na vnoučata. Dcera byla uražena, ale nedostala se k ní, že už na tom nejsem fyzicky stejně. A abych byl upřímná, chtěla jsem klidný, odměřený život v důchodu.
Moje vnoučata chodila do školy, jen cesta za poznáním vedla kolem mého domu a já s nimi musela komunikovat jak ráno, tak po vyučování. Nejúnavnější byly odpolední návštěvy. Kluci přibíhali hladoví, nadšení, nakrmila jsem je, poslouchala jsem dlouhé historky o uplynulém dni ve škole, pak jsme si zpravidla sedli na hodiny (táta s mámou byli v práci) a asi v šest hodin večer naše komunikace skončila - přicházela moje dcera a vzala děti.
Nedávno, po vypuknutí epidemie, přešla moje dcera na práci na dálku. Její počítač byl připojen k podnikové síti a ona z pohodlí domova distribuovala, plánovala, shrnula výsledky činnosti firmy. Ale můj rytmus se nezměnil, vnoučata se odpoledne se mnou pevně zabydlela.
Nedávno, po vypuknutí epidemie, přešla moje dcera na práci na dálku. Její počítač byl připojen k podnikové síti a ona z pohodlí domova distribuovala, plánovala, shrnula výsledky činnosti firmy. Ale můj rytmus se nezměnil, vnoučata se odpoledne se mnou pevně zabydlela.
Musela jsem jednat nevhodně. Když jsem si pár dní stěžovala své dceři, že mi není dobře, slyšela jsem další volání svých vnoučat a neotevřela jsem dveře. Zvonili ještě půl hodiny a pak odešli do svého domu. O půl hodiny později začala moje dcera volat na telefon:
— Co se stalo?
Vysvětlila jsem, že se celkově nic nestalo, jen jsem si lehla, abych si odpočinula a usnula.
Odpověď nebyla příliš zdvořilá:
— Jasně!
S jistou současnou odlehlostí od rodiny mé dcery mě těší, že jsem podváděla a osvobodila se od povinností každodenní chůvy.
Nyní se s vnoučaty vídáme mnohem méně často, náš vztah se nezměnil, ale mám volný čas, který mi dříve tolik chyběl.
