A to už je mi pod sedmdesát, stala jsem se babičkou docela pozdě, dcera měla zdravotní problémy a hned po svatbě jsem nemohla porodit děti, utíkaly k nemocničním lékařům, ale dosáhly svého.
Samozřejmě, když se mi narodila vnoučata, snažila jsem se s nimi dceři pomáhat, bydlíme kousek od sebe a většinu volného času jsem zaměstnávala procházkami s dvojkočárkem, vařením, úklidem, praním apod.
Můj zeť tvrdě pracoval, staral se o rodinu a pomáhal mi, takže se nemohl tolik věnovat svým dědicům.
Zatímco děti byly malé a bylo s nimi méně trápení, už to s odstupem chápu. Zpočátku to vypadalo, že tento rytmus s dcerou prostě nevydržíme. Jeden onemocněl, další onemocněl. Starší se rozhodl plavat v louži (10 minut), mladší se za ním okamžitě ponořil.
Postupně jsem si začala uvědomovat, že vzpamatovat se z „boje“ s vnoučaty je čím dál těžší. Přes noc jsem neměla čas odpočívat, občas jsem dceři volala, že jí nemůžu pomoci s ranními přípravami na vnoučata. Dcera byla uražena, ale nedostala se k ní, že už na tom nejsem fyzicky stejně. A abych byl upřímná, chtěla jsem klidný, odměřený život v důchodu.
Moje vnoučata chodila do školy, jen cesta za poznáním vedla kolem mého domu a já s nimi musela komunikovat jak ráno, tak po vyučování. Nejúnavnější byly odpolední návštěvy. Kluci přibíhali hladoví, nadšení, nakrmila jsem je, poslouchala jsem dlouhé historky o uplynulém dni ve škole, pak jsme si zpravidla sedli na hodiny (táta s mámou byli v práci) a asi v šest hodin večer naše komunikace skončila - přicházela moje dcera a vzala děti.
Nedávno, po vypuknutí epidemie, přešla moje dcera na práci na dálku. Její počítač byl připojen k podnikové síti a ona z pohodlí domova distribuovala, plánovala, shrnula výsledky činnosti firmy. Ale můj rytmus se nezměnil, vnoučata se odpoledne se mnou pevně zabydlela.
“Přesvědčila jsem sestru, že prodej bytu byl špatný nápad. Udělala si nepřítele v osobě mého zetě”
“Kdybych věděla, že je takový, nevzala bych si ho. Není to život, ale trápení”
„Vždyť víš, že včerejší jídlo nejím," krčí rameny manžel. Co mám udělat já
"Jak se moje chata najednou stala „majetkem“ celé rodiny"
Nedávno, po vypuknutí epidemie, přešla moje dcera na práci na dálku. Její počítač byl připojen k podnikové síti a ona z pohodlí domova distribuovala, plánovala, shrnula výsledky činnosti firmy. Ale můj rytmus se nezměnil, vnoučata se odpoledne se mnou pevně zabydlela.
Musela jsem jednat nevhodně. Když jsem si pár dní stěžovala své dceři, že mi není dobře, slyšela jsem další volání svých vnoučat a neotevřela jsem dveře. Zvonili ještě půl hodiny a pak odešli do svého domu. O půl hodiny později začala moje dcera volat na telefon:
— Co se stalo?
Vysvětlila jsem, že se celkově nic nestalo, jen jsem si lehla, abych si odpočinula a usnula.
Odpověď nebyla příliš zdvořilá:
— Jasně!
S jistou současnou odlehlostí od rodiny mé dcery mě těší, že jsem podváděla a osvobodila se od povinností každodenní chůvy.
Nyní se s vnoučaty vídáme mnohem méně často, náš vztah se nezměnil, ale mám volný čas, který mi dříve tolik chyběl.
Dřív jsme napsali:
“Jak jsme s manželem odnaučili naši dceru, posílat jejího syna k nám”
Mnoho mých přátel si stěžuje na nedostatek času. Zdálo by se, proč? V důchodu by mělo být času dost! Ale v pohlcování této hojnosti času je tak vážný okamžik, jako je komunikace s vnoučaty.
Takové situace u nás byly. Vnuk byl také často ponechán několik dní, zejména o prázdninách. Vnuk vyrůstal, bylo to pro nás s ním stále těžší, chlapec, ač námi milovaný, je velmi svéhlavý a vrtošivý. Když byl Mirek v dětství, dívali jsme se skrz prsty na jeho chování a také na to, že dcera a zeť inspirují svého syna k vědomí jeho výlučnosti a geniality.
Pak se ale z chlapce stal teenager a exkluzivita byla stále nápadnější. Je s podivem, že jsme dceru nikdy nevynesli do nebes, chválili s mírou, když si to opravdu zasloužila, nesypali komplimenty o jejích schopnostech. A pochvala od jejího otce pro Alžbětu byla obecně vzácností, a proto byla pravděpodobně obzvláště cenná.
Moderní trendy ve vzdělávání jsou úplně jiné. Na všemožných kurzech dětské psychologie jsou mladým rodičům vštěpovány myšlenky, které přicházejí odnikud, a tyto myšlenky dělají z dětí sobecké.
Loni v létě k nám byl Mirek přivezen znovu, na dobu neurčitou. Rodiče odjeli užívat si svobody a já a můj manžel jsme si vzali hlavy. Vnuk byl naprosto neovladatelný, nebral ohled na naše požadavky, náš názor, vše si dělal po svém a díval se na nás svrchu, s pocitem vlastní nadřazenosti. A rozhodli jsme se to dát do malého rámečku, jako jsme dřív dali naší dceři.
Večer mu děda oznámil, že zítra v šest ráno na něj čeká na zahradě na cvičení. Vnuk se ušklíbl a považoval to za špatný vtip. A je tu ráno. Manžel, bývalý voják, vyšel na zahradu ve sportovním oblečení, samozřejmě tam nebyl žádný vnuk, protože Mirek byl zvyklý do posledního ležet doma v posteli.
Dědeček bez přemýšlení naplnil konvici ledovou vodou ze studny a šel vzbudit vnuka. Rozebral mě smích, když jsem uslyšela výkřiky:
- Dědečku, co to děláš?
A dědeček s klidným pohledem vylil celou konvici do postele a řekl, že čeká na zahradě. Kupodivu vnuk poslechl a neochotně, ale dělal cvičení.
Po snídani se Mirek chtěl odplížit a sednout si ke svým nekonečným počítačovým hrám, ale dědeček oznámil:
— Pak můžeš hrát, pokud budeš chtít!
Vnuk rozhořčeně odpověděl:
— Co, znovu rozcvička?
— Ne, jdeme naštípat dříví, už jsi velký, jak jsi sám řekl, tak budeš dělat velké věci a hračky jsou pro MŠ a ZŠ.
Vnuk strávil den v práci. K večeru byl tak unavený, že chuť hrát tanky opravdu zmizela. Před spaním se dědeček podíval do jeho pokoje:
— Zítra jako obvykle v šest...
Vnuk neodpověděl, jen si nervózně přetáhl deku přes hlavu.
Uplynulo několik dní. Manžel nejen donutil svého vnuka pracovat, ale také se neváhal divit, že Mirek má tak málo základních mužských dovedností:
— Pojď, pojď, trénuj, to není žádné klikání myší!
O víkendu přijela dcera a zeť. Nevím, o čem se synem mluvili, ale druhý den oznámili, že odjíždějí domů s celou rodinou. Můj manžel neodolal a podpořil svého vnuka:
— A s kým budu cvičit? A studna není hotová...
Vnuk se na něj podíval zpod obočí a neodpověděl. A zeť se usmál:
— Nebojte se, rozcvička nebude zrušena, ale syn opravdu chce jít domů.
Otec pravděpodobně sám viděl, že jeho syn překračuje červené čáry, ale nemohl nic dělat.
Od té doby k nám začal vnuk chodit mnohem méně často, nezůstával přes noc. Studená sprcha z konvice, jistě vzpomínaná. A měli jsme s manželem čas pro sebe konečně.
