“Jak jsme s manželem odnaučili naši dceru, posílat jejího syna k nám”

Takové situace u nás byly. Vnuk byl také často ponechán několik dní, zejména o prázdninách. Vnuk vyrůstal, bylo to pro nás s ním stále těžší, chlapec, ač námi milovaný, je velmi svéhlavý a vrtošivý. Když byl Mirek v dětství, dívali jsme se skrz prsty na jeho chování a také na to, že dcera a zeť inspirují svého syna k vědomí jeho výlučnosti a geniality.

Pak se ale z chlapce stal teenager a exkluzivita byla stále nápadnější. Je s podivem, že jsme dceru nikdy nevynesli do nebes, chválili s mírou, když si to opravdu zasloužila, nesypali komplimenty o jejích schopnostech. A pochvala od jejího otce pro Alžbětu byla obecně vzácností, a proto byla pravděpodobně obzvláště cenná.

Moderní trendy ve vzdělávání jsou úplně jiné. Na všemožných kurzech dětské psychologie jsou mladým rodičům vštěpovány myšlenky, které přicházejí odnikud, a tyto myšlenky dělají z dětí sobecké.

Loni v létě k nám byl Mirek přivezen znovu, na dobu neurčitou. Rodiče odjeli užívat si svobody a já a můj manžel jsme si vzali hlavy. Vnuk byl naprosto neovladatelný, nebral ohled na naše požadavky, náš názor, vše si dělal po svém a díval se na nás svrchu, s pocitem vlastní nadřazenosti. A rozhodli jsme se to dát do malého rámečku, jako jsme dřív dali naší dceři.

Večer mu děda oznámil, že zítra v šest ráno na něj čeká na zahradě na cvičení. Vnuk se ušklíbl a považoval to za špatný vtip. A je tu ráno. Manžel, bývalý voják, vyšel na zahradu ve sportovním oblečení, samozřejmě tam nebyl žádný vnuk, protože Mirek byl zvyklý do posledního ležet doma v posteli.

Dědeček bez přemýšlení naplnil konvici ledovou vodou ze studny a šel vzbudit vnuka. Rozebral mě smích, když jsem uslyšela výkřiky:
- Dědečku, co to děláš?

A dědeček s klidným pohledem vylil celou konvici do postele a řekl, že čeká na zahradě. Kupodivu vnuk poslechl a neochotně, ale dělal cvičení.

Po snídani se Mirek chtěl odplížit a sednout si ke svým nekonečným počítačovým hrám, ale dědeček oznámil:

— Pak můžeš hrát, pokud budeš chtít!

Vnuk rozhořčeně odpověděl:

— Co, znovu rozcvička?

— Ne, jdeme naštípat dříví, už jsi velký, jak jsi sám řekl, tak budeš dělat velké věci a hračky jsou pro MŠ a ZŠ.

Vnuk strávil den v práci. K večeru byl tak unavený, že chuť hrát tanky opravdu zmizela. Před spaním se dědeček podíval do jeho pokoje:

— Zítra jako obvykle v šest...

Vnuk neodpověděl, jen si nervózně přetáhl deku přes hlavu.

Uplynulo několik dní. Manžel nejen donutil svého vnuka pracovat, ale také se neváhal divit, že Mirek má tak málo základních mužských dovedností:

— Pojď, pojď, trénuj, to není žádné klikání myší!

O víkendu přijela dcera a zeť. Nevím, o čem se synem mluvili, ale druhý den oznámili, že odjíždějí domů s celou rodinou. Můj manžel neodolal a podpořil svého vnuka:

— A s kým budu cvičit? A studna není hotová...

Vnuk se na něj podíval zpod obočí a neodpověděl. A zeť se usmál:

— Nebojte se, rozcvička nebude zrušena, ale syn opravdu chce jít domů.

Otec pravděpodobně sám viděl, že jeho syn překračuje červené čáry, ale nemohl nic dělat.

Od té doby k nám začal vnuk chodit mnohem méně často, nezůstával přes noc. Studená sprcha z konvice, jistě vzpomínaná. A měli jsme s manželem čas pro sebe konečně.

Dřív jsme psali:

"Nemám chuť sedět se svým vnukem a dcera odmítá mi rozumět"

Ráno jsem se probudila a v 5 hodin mi přišla zpráva: „Mami, Nikita má vysokou teplotu, čekám tě v 7 hodin.“

Nebudu moci jít na procházku do parku, cvičit jógu, navštívit přátele a dívat se na seriál. Budu muset za vnukem, protože můj zeť a dcera potřebují jít do práce..

Stalo se to ve čtvrtek a v pátek jsem měla v plánu jít do divadla na hru, která nedávno vyšla a na kterou jsem stěží sehnala lístky. O víkendu mi volala dcera, ptala se, jak se mám, řekla jsem, že jsem zdravá. Hned odpověděla:

– Ja jsem se bála, že si budu muset vzít den volna. Mohu ti zítra objednat taxi?

Ale jde o to, že netoužím ošetřovat nemocného vnuka! Když dcera šla z dekretu do práce, bylo vnukovi sotva rok a půl. Z nějakého důvodu chce být hodnotným zaměstnancem, který nechodí často na nemocenskou. Okamžitě řekla řediteli:

– Nebojte se! Maminka je již v důchodu, takže pojištění pro případ nouze mám.

Vnuk často onemocní: jedna nemoc, pak druhá. A neustále mi volají, jako bych jim to dlužila. Jen přesto, že jsem již v důchodu a nechodím do práce, mám své záležitosti. A jsou důležité.

Nechci spát o něco déle nebo jít cvičit, abych si udržela zdraví? Tolik let jsem snila o tom, že si budu užívat sledování různých seriálů! Nemám na to nárok? Ráda navštěvuji přátele, procházím se lesem. Koneckonců dělám to, co miluji! Nemám chuť neustále trávit čas se svým vnukem!

– Dcero, teplota už mi klesla, ale stav není moc dobrý. Ještě bys si vzala nemocenskou a já bych si ještě trochu odpočinula.

– Mami! Mám tak obtížnou práci! Pokud někdo dokončí projekt místo mě, dostane cenu místo mě.

– Poslouchej, možná byste mohli najmout chůvu, jak vidíš, můj zdravotní stav mi nedovoluje běžet k tobě při prvním zavolání.

– Ale pořád sedíš doma, co ještě děláš? – přesvědčuje mě dcera.

Jak v takové situaci jednat? Hádat se s příbuznými a starat se o sebe? Ale dříve nebo později přijde okamžik, kdy bude potřebovat pomoc i starší žena. A pak bude mít dcera právo poradit jí, aby najala zdravotní sestru…