Byl to můj jediný den volna, abyste si uvědomili, jak je to situace. Chtěl jsem se setkat se svou přítelkyní a trochu si odpočinout, ale najednou někdo zazvonil na dveře. Na prahu stáli neznámí lidé. Manželský pár. Vypadali na 40-45 let. Byl jsem překvapený.
„Ahoj Michale. Proč nás nezveš dovnitř? Štefane, věci můžeš odnést dovnitř," nařídila žena. „Kdo jste vy? Vůbec jsem na vás nečekal a nezval jsem vás do svého domu, takže s věcmi nespěchejte!“ odpověděl jsem.
„Michale, co to děláš? Nepoznal jsi příbuzné? Jsem sestřenice tvého tatínka. A tohle je můj manžel Štefan. Teď přijde i můj syn. Jako dítě jsi si s ním hrál, pamatuješ?“ zeptala žena.
Celé dětství jsem žil na vesnici. Do města jsem se přistěhoval už po škole. A po přestěhování se tam nevrátil, protože moji rodiče zemřeli. Tuhle ženu jsem si vůbec nepamatoval. A jejího syna, se kterým jsem si údajně hrál jako dítě, ještě víc.
„A co chcete?“ zeptal jsem se. „Musíme někde přespat. Syn chce se stěhovat do města. Dokud se to kolejemi nevyřeší, bude u tebe bydlet. Nevadí ti to, že jo?“ zeptala sestřenice tatínka. Však ji čekalo nepříjemné překvapení!
„Jsem proti. Nechci, aby v mém bytě žili cizí lidé. Vy se mnou nemáte nic společného. I když jste sestra mého otce, nic to neznamená," odpověděl jsem. Žena začala řvát, a zároveň říkala, že je její syn studentem, který nemá kde bydlet.
Proto už naplánovala, že bude žit v mém bytě nějakou dobu. „Tvůj táta byl dobrý člověk. Vždycky mi pomáhal. A ty se chováš neuctivě k příbuzným. Jsme jedna rodina. Ty nás nepřijmeš?“ se slzy v očích řekla žena.
„Promiňte, ale nemám hostel ani ubytovnu. Vidím vás poprvé, takže s vaším synem žít nebudu. Mám své plány. Mohl jste mi aspoň zavolat, protože jste mi zkazili jediný den volna a nedali jste mi spát,“ dodal jsem.
Žena se mě pokoušela zmanipulovat tím, že vypouštěla slzy. Ale není tak snadné mě omotat kolem prstu. Navíc je opravdu neznám a nic jim nedlužím. Odešli po velkém skandálu bez rozloučení. Chápu, že čistě teoreticky mohou být našimi příbuznými, ale copak jim něco dlužím?
Jednoduchý recept na paštiku ze dvou druhů jater: Promíchání různých druhů jater vytváří komplexní směs chutí a textur
Jak se vyvíjel osobní život Passe-Partout a Passe-Muraille z Pevnosti Boyard, zda mají manželky a děti
Jak vypadá manželka nejkrásnějšího araba světa
Jedno tělo pro dva: jak žijí siamská dvojčata Abigail a Brittany Hensel
Redakce také doporučuje přečíst:
"Moje rodina mého manžela nepřijala kvůli věkovému rozdílu a nyní všichni prosí o pomoc"
Před pěti lety jsem udělala volbu, která se mé velké rodině nelíbila.
Vzala jsem si muže, který je o dvacet let starší než já. V té době mi bylo 24 let, pracovala jsem jako sekretářka ve firmě přítele mého manžela.
Jednou přišel za svým kamarádem do práce a viděl mě. Okamžitě mezi námi přeběhla jakási jiskra a já cítila, že s tímto mužem mě může čekat šťastná budoucnost.
Gabriel, tak se jmenoval ten muž, mě tentýž večer pozval na rande, a souhlasila jsem. Ten večer si budu pamatovat navždy.
Pohodová, romantická atmosféra, rozhovory o všem na světě až do rána a jeho oči, ve kterých jsem se prostě topila. Zdálo se mi, že jsme spřízněné duše, sice mu bylo 44 let, měl za sebou tři nevydařená manželství, nicméně bez dětí.
O tři měsíce později mě Gabriel požádal, abych se stala jeho manželkou. Přirozeně jsem spěchala, abych radostnou zprávu oznámila svým rodičům.
Máma málem měla hysterický záchvat, otec křičel, že jsem nepřemýšlela hlavou. Řekli, že když si vezmu Gabriela, nebudu už jejich dcera.
Dlouhou dobu mi volali příbuzní a křičeli do telefonu, že jsem zneuctila celou rodinu, že Gabriel je zvrhlík a naše rodina nebude šťastná. Ale proč si byli tak jistí? Kvůli věkovému rozdílu? Je to směšné.
Uplynulo pět let našeho manželství, nekomunikovala jsem se svými rodiči, i když jsem se více než jednou pokusila zlepšit vztahy. Příbuzní mě také donedávna považovali za nepřítele číslo jedna. S Gabrielem máme dvě dcery, šťastnou rodinu, nikdy jsem nelitovala, že jsem si ho vzala. Ani jednou.
Nedávno volala moje matka, a řekla, že můj otec má zdravotní problémy, potřebuje velké peníze. Tak žádají Gabriela a mě, abychom jim pomohli. Maminka se omlouvala za své chování, prosila o pomoc.
S Gabrielem jim pomůžeme s penězi, protože jsou rodiče. Překvapuje mě ale něco jiného – nechtěli přijmout moji volbu, a jakmile těžce onemocněli, okamžitě mě a Gabriela potřebovali. Jak to? Moji volbu už akceptují?
