“Dědictví připadne tomu, kdo mi porodí první pravnouče”

Moji příbuzní po mně požadují něco nenormálního. Prý musím rychle otěhotnět a mít dítě, abych získal dědictví po babičce.

Takové požadavky jsem slyšela z úst mé tchyně. Velmi se obává, že jiní nezískají dědictví. A stařena řekla, že sepíše závěť tomu, kdo porodí první pravnouče.

S manželem jsme 5 let manželé. Zatím o dětech ani neuvažujeme, protože potřebujeme splácet hypotéku. Později budeme plánovat narození dítě. Chápu, že můj manžel sám neshrábne, když půjdu na mateřskou. Dřív proti tomu tchýně nic neměla, ale nyní nás přímo nutí stát se rodiči.

Hned musím říct, že manželova babička je neobvyklá paní. Je panovačná a ráda každému velí. Není divu, že vždy zastávala vedoucí pozice a byla manželkou generála. Pořád se hrdě nosí a věří, že je nejlepší. Proto jsme s ní nemohly najít společnou řeč. Vzhledem k tomu, že jsme se zřídka křížily, mě to nijak zvlášť netrápilo.

Vyhovovalo mi, že jsem se starou téměř nekomunikovala. Sám manžel ji navštěvoval a snažil se mě do toho nezatahovat. Ale nedávno babička učinila prohlášení, které se mě do jisté míry dotklo:

— Dědictví připadne tomu, kdo mi porodí první pravnouče!

Tato věta vyvolala u mého manžela jen smích, ale tchyně se rozhodla, že je to naše šance vyřešit problém s bydlením. Byt příbuzné je opravdu dobrý, ale myslím, že nestojí za oběť. Nechci na rozkaz otěhotnět a ohýbat se pod starší, ne zcela adekvátní, ženou.

— No ještě budete rodit! Jaký je v tom rozdíl teď nebo později! - začala nás přesvědčovat manželova matka.

Byli jsme s manželem v šoku. Tchýni jsme dali jasně najevo, že těhotenství teď nemáme v plánu, ale dál se drží své linie. Zdá se jí, že mít dítě kvůli dědictví je velmi rozumné. A jsem si jistá, že stařena právě četla spoustu knih o králích a hrabětech, kteří tímto způsobem předávali dědictví z jedné generace na druhou.

Pokud se nám náhodou podaří splnit babiččiny podmínky, budeme rádi, ale jeho sestřenici evidentně neplánujeme předčit.

Každý den mi tchyně posílá zprávu s odkazy: „jak rychle otěhotnět“, „jak si lehnout po milování k početí miminka“ atd. Neustále nás informuje, jak se má její sestra. Má obecně nějaké zdravotní problémy, takže maminka jejího manžela spí a vidí, jak vyhrajeme tento maraton.

Odmítá pochopit, že se tohoto závodu nezúčastníme. Jen se smějeme tomu, jak se nás příbuzná snaží přesvědčit. Ale abych byl upřímný, už jsem unavená z jejích dovádění. Jak jí vysvětlit, že nebudeme rodit kvůli dědictví?

Dřív jsme psali:

„Můžeš tedy dát svého Jarouška Janovi na vychování? Bůh mu nedal děti.” Podívala jsem se na svou tchyni a byla jsem z jejího návrhu v rozpacích

Když mě můj budoucí manžel představil své matce, okamžitě kategoricky řekla „ne“, neměla mě ráda.

Musela se prostě smířit s tím, že ji její nejmladší syn už nepotřebuje, pořád nevím, proč mě neměla ráda. Pamatuji si, že můj manžel jednou nechal uniknout, že svého nejstaršího syna miluje ze všeho nejvíc, je ženatý 8 let, ale s manželkou se mu nedaří porodit dítě. Tchýně z toho má velké obavy.

V naší rodině se o rok později narodil syn Michal a o rok později dvojčata Natálie a David. Vše dopadlo tak, jak jsem si vysnila – děti, můj prostorný dům, milující manžel.

Tchyně se upřímně radovala z narození vnoučat, pomáhala mi hlavně s Michalem, i když jsem to zvládla, o pomoc jsem nežádala. Často k nám chodila, někdy žila týdny, koupala miminko, pomáhala vařit a uklízet. Byla jsem jí vděčná, ale její starost často překračovala všechny hranice.

Pak se narodila dvojčata, přišla i tchyně, ale jen zřídka a jen na návštěvu. Vypadalo by to, že bych pak potřebovala pomoct, přece jen tři děti nejsou jedno dítě. Nechtěla jsem ji žádat o pomoc.

Podivnosti tchyně se začaly objevovat, když byly Jarouškovi tři roky. Začala se nějak příliš obsedantně zajímat o jeho zdraví, o to, jak se stýká a zda rád navštěvuje příbuzné. Nejotravnější byla častá otázka, jak se syn cítí ke strýci Janovi a jeho ženě? O pár týdnů později nás tchyně šokovala, když přímo řekla, že bychom měli dát Jarouška na výchovu jejímu staršímu bratrovi, manželovi.

— Víš, oni nemají vlastní děti a tvoje je jejích krev, nech ho trochu žít, zvyknou si na sebe.

— Mami, o čem to mluvíš? Slyšíš se vůbec?

Toho večera byl manžel velmi rozzlobený. Jeho matka navrhla, abychom dali našeho syna do jiné rodiny jen proto, že nemají vlastní děti! Nejprve chtěla, aby Jaroušek jen žil, a pak by ho švagr oficiálně adoptoval. Nestarala se o náš názor, zejména o duševní a emocionální zdraví našeho dítěte.

Manžel se s ní pohádal a ona si zopakovala své – máme tři, proč potřebujeme tolik dětí, bratr potřebuje pomoc. Po tom skandálu manžel vyhnal matku ze dveře a požádal ji, aby se už nikdy neobjevila v našem domě. Nevadilo mi to. Jednohlasně jsme rozhodli, že tchyně u nás nemá místo.