"Mám pocit, že to není moje auto, ale mé tchýně. Už nikam ji nedopravuji"

Ano, jsou tam zácpy, ale rozdíl je velký – jet v přeplněném dusném autobuse, kde se všichni strkají a v osobním autě s hudbou nebo i v tichosti.

Rozhodla jsem se, že ušetřím peníze na auto, byť levné, ale chtěla jsem si ho v blízké budoucnosti koupit.

Nepostřehnutelně jsem se přiblížila svému snu. Objevila se dobrá volba, koupila jsem ojeté zahraniční auto, ale ve velmi dobrém stavu.

Tchyně byla první, kdo slyšel takovou radostnou zprávu. Měla ze mě radost, říkala, že se mi daří, ale netušila jsem, co bude dělat dál a jak tento příběh skončí.

Pár dní po koupi auta mi volala tchyně. Chtěla, abych ji vzala do obchodu. Souhlasila jsem bez váhání, zvláště když jsem také potřebovala jet tímto směrem.

O pár dní později mi volala znovu s podobnou žádostí, jen cesta byla plánována na druhý konec města. Bylo pro mě nepohodlné a drahé tam jet, musel jsem utrácet peníze za benzín a hlavně ztrácet čas.

Nechtěla jsem přímo odmítnout, pomyslela jsem si, dopravím ji znovu, nebude chtít víc. Mýlila jsem se, když jsem si myslela, že moje tchyně přestane zneužívat mé laskavosti.

Po tomto incidentu následovalo několik dalších cest. S největší pravděpodobností se tchyně rozhodla, že jsem její osobní taxikář, prostě jsem ji musela vozit po městě.

Její telefonáty se staly častými, několikrát týdně se objevovala s žádostmi, aby ji vzala na chatu, aby ji dopravila na trh brzy ráno, aby nepřišla pozdě na kliniku. Došla mi trpělivost, když mi začala vyčítat.

– Nevidíš na silnici výmoly?!

– Říkala jsem ti, že jsi minula odbočku, a ty mi vyprávuješ o svém navigátoru! Proč mě nikdy neposloucháš?

– Můžeš jet rychleji? Nevidíš, že jdu pozdě!

Po takových útocích jsem nezůstala zticha. Řekla, aby dala peníze na benzín, protože nejsem povinna ji vozit zadarmo. V reakci na to jsem slyšela spoustu „příjemných“ slov.

Řekla mi, že ji vozím na starém korytě, také za to požaduji peníze, nemám vůbec svědomí něco takového říkat starší paní. Od té doby jsem přestala brát telefon, když mi volala, vlastně jsme s ní přestali mít jakýkoli vztah.

Redakce také doporučuje přečíst:

„Myslela jsem, že na předměstí budu šťastná, ale našli mě i tady. Nechávají mi děti na noc a vyzvednou je za dva dny“

Proti koupi malého bytu, na který dcera se zetěm několik let spořili, jsem nic nenamítal. Blanka a Leoš jsou už dlouho manželé, mají dvě krásné dcery, moje vnučky.

Rozhodli jsme se, že byt zůstane jim a mi vyhovovala varianta malého bytu na předměstí. Bývalá majitelka, jak slíbila, nechala veškerý nábytek a spotřebiče, a tak si s sebou vzala pouze věci osobní potřeby. Transakce proběhla rychle a nemusela jsem dlouho čekat.

Sama jsem poslední rok snila o tom, že se co nejdříve odstěhuji od dcery. Zdálo se, že žijeme dobře, snažili jsme se nehádat, ale situace byla vždy napjatá.

Posledních pár měsíců jsem počítala dny, kdy budu konečně žít sama a užívat si ticha.

První tři týdny v novém bytě jsem jen odpočívala, spala, prohlížela si území, studovala jízdní řád místních autobusů. Dovolena skončila a já začala chodit do práce.

O víkendech jsem chodila u jezera, často odpočívala v místním parku. Začala jsem trávit méně času v kuchyni, moc toho nepotřebuji, takže jsem večer sledovala svůj oblíbený televizní seriál nebo četla knihu.

Abych byla upřímná, celou tu dobu jsem své dceři nevolala, cítila jsem se tak dobře a nezajímalo ji, jak jsem se usadila na novém místě.

Chvíli jsem si užívala ticho. Jednoho dne před víkendem zazvonil zvonek. Když otevřela dveře, uviděla Blanku, v náručí měla malou Olgu a k ní se tiskla Gabriela.

– Ahoj mami!

– Ahoj.

– Mohla bys dohlédnout na děti? Zítra chci doma udělat generální úklid a večer si přijedu pro dcery.

– Máš malý byt, dej děti spát a přes noc všechno uděláš! Nevidím v tom žádný problém. Je to práce na půl hodiny.

Blanka zamrkala očima, pravděpodobně nechápala, proč jsem měla takovou reakci. Rozhodla se, že nemůžu mít osobní život a já musím dělat, co chtějí.

V tu chvíli ke mně přiběhla Gabriela a začala mě objímat, srdce se mi roztavilo. V tu chvíli jsem si uvědomila, že mi tyto dívky opravdu chybí.

– Dobře.

Dcera mi podala tašku s věcmi, otočila se a utekla, aniž by se rozloučila. Druhý den nepřišla, ani nezavolala.

Vrátila se pro dívky v neděli pozdě večer a dobře věděla, že musím brzy vstávat do práce, a v těchto dnech jsem opravdu neodpočívala.

Od té chvíle to Blanka začala dělat skoro každý víkend. Pro sebe vidím jen jeden plus – nevidím zetě. A tohle je štěstí.