„Můžeš tedy dát svého Jarouška Janovi na vychování? Bůh mu nedal děti.” Podívala jsem se na svou tchyni a byla jsem z jejího návrhu v rozpacích

Musela se prostě smířit s tím, že ji její nejmladší syn už nepotřebuje, pořád nevím, proč mě neměla ráda. Pamatuji si, že můj manžel jednou nechal uniknout, že svého nejstaršího syna miluje ze všeho nejvíc, je ženatý 8 let, ale s manželkou se mu nedaří porodit dítě. Tchýně z toho má velké obavy.

V naší rodině se o rok později narodil syn Michal a o rok později dvojčata Natálie a David. Vše dopadlo tak, jak jsem si vysnila – děti, můj prostorný dům, milující manžel.

Tchyně se upřímně radovala z narození vnoučat, pomáhala mi hlavně s Michalem, i když jsem to zvládla, o pomoc jsem nežádala. Často k nám chodila, někdy žila týdny, koupala miminko, pomáhala vařit a uklízet. Byla jsem jí vděčná, ale její starost často překračovala všechny hranice.

Pak se narodila dvojčata, přišla i tchyně, ale jen zřídka a jen na návštěvu. Vypadalo by to, že bych pak potřebovala pomoct, přece jen tři děti nejsou jedno dítě. Nechtěla jsem ji žádat o pomoc.

Podivnosti tchyně se začaly objevovat, když byly Jarouškovi tři roky. Začala se nějak příliš obsedantně zajímat o jeho zdraví, o to, jak se stýká a zda rád navštěvuje příbuzné. Nejotravnější byla častá otázka, jak se syn cítí ke strýci Janovi a jeho ženě? O pár týdnů později nás tchyně šokovala, když přímo řekla, že bychom měli dát Jarouška na výchovu jejímu staršímu bratrovi, manželovi.

— Víš, oni nemají vlastní děti a tvoje je jejích krev, nech ho trochu žít, zvyknou si na sebe.

— Mami, o čem to mluvíš? Slyšíš se vůbec?

Toho večera byl manžel velmi rozzlobený. Jeho matka navrhla, abychom dali našeho syna do jiné rodiny jen proto, že nemají vlastní děti! Nejprve chtěla, aby Jaroušek jen žil, a pak by ho švagr oficiálně adoptoval. Nestarala se o náš názor, zejména o duševní a emocionální zdraví našeho dítěte.

Manžel se s ní pohádal a ona si zopakovala své – máme tři, proč potřebujeme tolik dětí, bratr potřebuje pomoc. Po tom skandálu manžel vyhnal matku ze dveře a požádal ji, aby se už nikdy neobjevila v našem domě. Nevadilo mi to. Jednohlasně jsme rozhodli, že tchyně u nás nemá místo.

Nedávno jsme psali:

„Zůstanu s vámi týden. Mám stavitele, začala jsem s opravami,” nemyslela jsem si, že se příchod tchyně změní v něco takového

Jednoho dne se na prahu našeho domu objevila moje tchyně.

S radostí nám řekla, že u nás musí několik týdnů zůstat, protože v jejím bytě bydlí stavitelé. Mám s ní dobrý vztah, takže mi to nevadilo. Pokud s ní navíc stavitelé bydlí, udělají vše rychle.

Před pár lety jsem začala mít zdravotní problémy, musela jsem se stravovat na speciální dietě. Manžel je už dávno zvyklý, že já mám své jídlo, on své. Mnoho potravin ze stravy běžného člověka je pro mne nebezpečných, takže moji příbuzní vědí, že nejím všechno.

Pro sebe zpravidla nakupuji s rezerva, protože nemůžu každý den běhat po obchodech a hledat přesně to, co potřebuji. Takže od chvíle, kdy s námi začala bydlet Kamilova matka, mám čím dál větší hlad. Stojí za zmínku, že jsem hodně vařila pro svého manžela a nyní pro jeho matku, několik dní jsem se snažila, ale stihla všechno sníst za den a pak si vzala moje produkty.

Začala jsem si všímat, že moje tchyně v noci často vstává, jde k lednici a začíná jíst, jako by to dělala poprvé. Několikrát jsem se s ní pokusil mluvit, vysvětlil jsem jí, že tohle je moje jídlo, nic jiného prostě nemůžu sníst.

Není mi pro ni těch výrobků líto, ačkoli u nás bydlí půl roku, za celou dobu si nekoupila ani chleba. Požádala jsem ji, aby mi řekla, co chce, pokud se nedotkne mého.

Její poslušnost vystačila přesně na jeden den. Druhý den přijdu z práce a ona sedí u televize, na stole před ní leží zelenina, sýr, avokádo, vařené krůtí maso. Polovina výrobků byla jednoduše zkažená, například nemá ráda avokádo, nabírala z něj kousky lžičkou a vyhodila je.

Začaly mi selhávat nervy. Prostě nejsem schopná každý den nosit plné tašky ze supermarketu, abych nakrmila tchyni!

Manžel říká, že na tom není nic špatného, ​​jen potřebuji vařit ještě víc. Myslím, že jinak.

Bylo období, kdy jsem chodila na jídlo do nedaleké kavárny. Doma jsem si osobně nic nevařila, ale vyšlo mi to draho. Šéfkuchař tohoto podniku vaří chutně, speciálně pro mne vyvinul několik menu. Líbilo se mi to, ale nemůžu nechat všechny peníze v této instituci. Co dělat? Zamykat ledničku?