Byl to pro něj výjimečný den jeho dcera se stala žákyní první třídy. Byl hrdý a šťastný, že ji bude moci vzít do třídy a pomoci jí zvyknout si na nový školní život. Když vešli do třídy, učitelka Miroslavu s úsměvem přivítala a vyzvala ji, aby se posadila do lavice vedle okna. Oliver se usmál – byl to stejný stůl, u kterého seděl před lety, když byl sám žákem první třídy.
Když se však Oliver podíval na stůl, srdce mu bušilo rychleji. Na stole byl nápis napsaný úhledným rukopisem: "Oliver + Božena." Otřásl se a v rukou ucítil lehké chvění. Toto jméno vyvolalo tolik vzpomínek ze školních let – Božena, jeho první opravdová láska. Zavzpomínal na doby, kdy si spolu ve třídě kreslili, vyměňovali si poznámky a smáli se. Nemohl uvěřit, že na lavici, u které seděl před desítkami let, je stále nápis se jménem jeho první středoškolské lásky.
Oliver vzhlédl a uviděl matku jedné z Miroslaviných spolužaček – ženu s usměvavýma očima a známým hřejivým pohledem. Byla to Božena! Nevěřil svým očím, ale jeho srdce ji okamžitě poznalo. Usmáli se na sebe, jako by je osud znovu svedl dohromady. Když hodina skončila, Oliver a Miroslava odešli ze třídy. Přistoupil k Boženě a pozdravil ji. Vyměnili si radostné příběhy o tom, čím se nyní stali, o svých rodinách a dětech. Od té doby se Oliver a Božena stali blízkými přáteli.
Často se scházeli na školních akcích a pomáhali dětem se školními pracemi. Při vzpomínkách na školní léta a první lásku si uvědomili, že některé vzpomínky v nich navždy zůstanou a bude je to spojovat po celý život. Nyní, pokaždé, když se Oliver podívá na svou dceru sedící u stejného stolu, na kterém byla kdysi napsána jejich jména, cítí vděčnost za osud, který ho přivedl zpět do Boženy, jeho první školní lásky.
PSALI JSME: “VNUČKA MÉ KAMARÁDKY MI ZNIČILA NAROZENINY, V DOMĚ UŽ ŽÁDNÉ DĚTI NEBUDOU”
