Svého budoucího zetě jsem neměla ráda a nevěděla jsem, co mám dělat. Snad to bylo znamení, že k tomuto manželství nemělo dojít... Koupili jsme jim s manželem byt, i když jsme nebyli bohatí. Prodali jsme vše, co bylo v našich silách, abychom to dokázali.
Byt jsme zaregistrovali na dceru, i když její budoucí manžel navrhoval, aby byt byl zaregistrován na něho. Chtěla jsem, aby moje dcera měla svůj vlastní domov. Doufali jsme, že si opravu udělá zeť sám, protože to byl dárek, ale odmítl. Řekl, že na byt nemá žádná práva a své peníze nebude investovat do něčeho, co mu nepatří. Byli jsme ohromeni.
Budoucí zeť dokonce chtěl, abychom jim koupili nábytek. Souhlasil, že si koupí jen malé věci, které si může odnést, pokud na to přijde. Nemohli jsme uvěřit jeho drzosti. Zeť tvrdil, že si potřebuje našetřit na vlastní dům, protože moje dcera už má byt a on žádnou nemovitost nemá. Dokonce nám nabídl, že si místo bydlení v tom, co jsme koupili, pronajme byt. Můj manžel a já jsme tomu nemohli uvěřit. Nelíbil se nám jeho přístup k naší rodině. Peníze nechtěl nijak investovat, a to ani do vlastní rodiny.
Uvědomili jsme si, že už nejde o byt. Faktem bylo, že do své budoucí rodiny neinvestoval. Báli jsme se o budoucnost naší dcery a jejich manželství. Moje dcera byla naštvaná a nechtěla se pouštět do velkého boje. S manželem jsme věděli, že z této situace nevzejde nic dobrého. Dva týdny před svatbou už zeť uvažoval o možnosti rozvodu. V důsledku toho jsme svatbu zrušili. Nechtěli jsme, aby naše dcera měla budoucnost s někým, kdo nemá zájem investovat do jejich rodiny. Bylo to těžké rozhodnutí, ale věděli jsme, že je to správné.
PŘIPOMÍNÁME: “KDYŽ SE MŮJ MANŽEL ITAL ROZHODL LETOS JET SE MNOU DO VLASTI, ZBLEDLA JSEM, PROTOŽE PAK SE DOZVÍ CELOU PRAVDU”
