Od chvíle, kdy pohřbil svou milou, uplynulo čtvrt století. Zpočátku k ní chodil každý týden, aby si s ní od srdce popovídal. Postupem času si na samotu zvykl, ale stále nacházel útěchu v sezení pod starými javory, ponořený do vzpomínek na jejich společný život.
Jednoduchost jejich vztahu byla stále živá v jeho mysli. Na manželku Lucii si pamatoval pro její vřelost, laskavost a porozumění. Jejich společný život byl krátký: zemřela ve věku 60 let. Ale byly to šťastné roky. Porodila mu čtyři děti - každé drahé dítě svým vlastním způsobem. Mezi svými vzpomínkami na Lucii se Jan náhle přistihl, že myslí na Evu, svou první lásku. Jako klukovi, který právě dokončil školu, jí slíbil společnou budoucnost, ale život ho zavedl jinam.
Často se ptal, jak se vyvíjel její život... Při návštěvě hřbitova ho toho dne přivítal uklidňující vzhled starých javorů a usměvavá tvář Lucie na pomníku. Snažil se uklidit okolí jejího hrobu, ale jeho nástroje, které obvykle ležely pod kamenem, kamsi zmizely. Pomoc nabídla žena v černém šátku, která byla u nedalekého hrobu. Jan si náhle s překvapením uvědomil, že je to Eva. Mluvili spolu několik hodin: jejich rozhovor byl směsí radosti, lítosti a dávno očekávaného očekávání.
Eva byla těhotná, když odjel. Ve snaze vyhnout se studu ji rodiče odehnali. O Janově svatbě se dozvěděla až později, ale rozhodla se, že mu život nenaruší. Jejich syn Petr už zemřel. Mají tři vnoučata. Brzy přišel její zeť vyzvednout Evu a odešla. Toto setkání zanechalo v Janovi pocit dokončení. Poté, co si utřel jedinou slzu, pocítil nový druh míru – připravený čelit tomu, co zbylo z jeho cesty, s hrdostí.
PSALI JSME: VERONIKA SPĚCHALA, ABY STIHLA PŘED PŘÍCHODEM TCHÁNA PŘIPRAVIT JEHO OBLÍBENÝ KOLÁČ. VE SPĚCHU SI ŠVAGROVÁ NEUVĚDOMILA, ŽE SI SPLETLA CUKR SE SOLÍ
PŘIPOMÍNÁME: KDYŽ JEHO ŽENA ODEŠLA NA CHVÍLI BYDLET KE SVÝM RODIČŮM, STANISLAV SE ROZHODL JI PŘEKVAPIT A PROVEDL V DOMĚ OPRAVY, A NEJEN TO
