Poté, co jsme udělali kariéru a založili rodinu, chtěli jsme klidný život. Za tři roky jsme našetřili peníze, našli perfektní místo – a začali stavět. Přestože jsme si vše mohli dokončit a zařídit sami, pomohli nám rodiče, kteří náš projekt urychlili. S jejich pomocí se dokonce podařilo vybudovat skleníky pro celoroční pěstování zeleniny.
O rok později byla naše půvabná chata hotová: s pozemkem pro zahradu, altánkem a houpačkou pro děti. Když jsme skončili, začalo přicházet mnoho přátel, aby nám gratulovali k našemu úspěchu. Uspořádali jsme hostiny, výlety po řece a dokonce i přenocování. Postupně návštěv přátel a známých ubývalo: všichni respektovali potřebu našeho osobního času, až na jednu osobu... Tato kamarádka začala pravidelně vtrhávat do našeho útulku pod záminkou, že nám dělá společnost na víkend.
Ale spokojila se s tím, že nic nedělala a nechala nás, abychom se starali o dům a domácí práce. Dokonce i přes zjevné nepohodlí zůstala celé léto. Můj manžel přiznal, že je unavený její neustálou přítomností, ale ze zdvořilosti jsme se cítili bezmocní jí čelit. Snažili jsme se jí naznačit, že je čas jít, ale byla neoblomná: dokonce byla spokojená s tím, že spala na podlaze.
Jednou u šálku kávy vyjádřila přání pokračovat v návštěvě. Ztratila jsem trpělivost a řekla jsem jí o její nechtěné přítomnosti a drzém chování. Vysvětlila jsem, že nejsme takoví přátelé, za které si myslela, a požádala jsem ji, aby respektovala náš prostor a nepřicházela. Bylo to těžké, ale nutné. Nyní se naše chata opět stala klidným útočištěm jen pro nás a naši rodinu.
PŘIPOMÍNÁME: “KDYŽ SE MŮJ MANŽEL ITAL ROZHODL LETOS JET SE MNOU DO VLASTI, ZBLEDLA JSEM, PROTOŽE PAK SE DOZVÍ CELOU PRAVDU”
