Dobře jsem si pamatovala, jak mě toho dne babička v slzách žádala, abych o tom, co se stalo, neříkala rodičům, jinak ji nebudu moci znovu navštívit.
V šesti letech mě babička vzala poprvé na houby. Byl pozdní podzim. Ráno už byly první mrazíky a les byl pokrytý houbami.
Při procházce lesem mi babička vyprávěla, jak rozeznat polské houby od muchomůrek. Velmi pozorně jsem ji poslouchala, až jsem uviděla velkou louku s mnoha houbami. Když jsem naplnila celý kozob, běžela jsem ukázat babičce. Ale nebyla nikde blízko. Začala jsem na ni volat, běhat z jedné strany na druhou, ale babička nikde. Cítila jsem se velmi vyděšená, posadila jsem se pod strom a pustila slzu. Najednou jsem ucítila, že na straně stojí velký šedý „pes“. Tehdy jsem nechápala, že je to vlčice.
Vlčice mě začala očichávat. A ležela mi u nohou. Byla jsem ráda, že nejsem sama, a teď se mnou byla živá bytost; objala "psa". Tak jsem usnula, po nějaké době jsem se probudila ze světla lucerny, která vycházela z rukou našeho lesníka. Vlčice mezitím začala vztekle vrčet a pak se v klidu otočila a utekla do lesa. A vyděšený lesník mě vedl k babičce, která mě hledala. Už doma jí řekla, že mě našel v náručí vlčice. Řekl, že vlci, i když jsou divocí, jsou chytří. Zřejmě si uvědomila, že je bezbranné dítě, a tak se mě nedotkla.
PSALI JSME:“JAKOU ALE MÁM TCHYNI. NIKDY NÁM NEPŘESTÁVÁ ŘÍKAT, JAK MÁME ŽÍT”
PŘIPOMÍNÁME: “BYLA JSEM TAK URÁŽENA, KDYŽ JSEM DALA RODIČŮM DÁREK, POUKAZ DO LÁZNĚ A MOJE MATKA DALA VŠECHNY PENÍZE GABRIELE”
