Poté, co se naše matka znovu provdala, můj život klesal ve spirále. Bohumil byl vždy na prvním místě. Byl první, kdo se oblékl do nových šatů, pořádal extravagantní narozeninové oslavy a dostával větší díl pozornosti. Dostal jsem minimum: rodiče mi jen gratulovali telefonátem. Lhostejnost mých rodičů se rozšířila i na mé vzdělání.
Nenavštěvovali důležité školní akce, soustředili se na mého bratra. Po střední škole jsem se přihlásila na místní právnickou fakultu a odstěhovala se od nich. Naše komunikace zůstala vzácná až do předčasné smrti mého nevlastního otce. Najednou mě matka začala žádat o pomoc s jídlem a léky. Přestože jsem měla vlastní rodinu, nemohla jsem její žádost odmítnout, protože jsem věděla, že její skromný příjem nemůže pokrýt její potřeby.
Můj manžel vlastnil obchod s potravinami, což mi umožnilo zásobovat ji základními potřebami. Jednoho dne jsem ale zjistila, že moje maminka dává moje těžce vydělané peníze a nosí výrobky Bohumilovi. Právě jsem na něj narazila u mámy přesně ve chvíli, kdy balil produkty, které jsem si přinesla. Matčina omluva byla jednoduchá: je to tvůj bratr. Přestože je mu 25 let a bydlí v bytě, který mu darovali naši rodiče, moje matka trvala na tom, aby byl zajištěn.
Později večer mi po telefonu vynadala a obvinila mě, že v těchto těžkých časech zanedbávám svého bratra. Její slova mě ranila a plakala jsem. Cítím beznaděj. Chápu, že máma Bohumilovi pomůže i beze mě. Na druhou stranu se bojím, že jakákoliv pomoc, kterou nabídnu, skončí podporou mého bratra.
