Žijeme ve velkém dvoupatrovém domě, a proto jsme potřebovali chůvu, která by ještě dům uklízela. Jednoho dne jsme s manželem uviděla starší paní. Počasí bylo studené, a ta prostě seděla na lavičce na autobusové zastávce.
Bylo vidět, že je jí zima, proto manžel nabídl jí odvézt. Šli jsme k ní, a uviděli jsme, že na očích má slzy. Manžel řekl, že poslední autobus už odjel, a neměla by tady starší paní sedět a mrznout.
„Synu, nečekám na autobus, prostě nemám kam jít,“ prohlásila starší paní. Pak promluvila, že dcera ji vyhodila z domu, a její starší syn pracuje v zahraničí. S manželem jsme se rozhodli, že vezmeme starší paní do svého domu.
Babička se na nás podívala, a řekla, že naši nabídku přijímá. V autě nám řekla, že se jmenuje Jana. Její dcera má tří dětí a manžela, který ji nemá rád. Vždy říkal, že pro Janu není místo v jeho rodině.
Jednoho dne po skandálu ji dcera prostě vyhodila. Bylo nám lito starší paní, proto jsme ji vzali k sobě. Náš syn ihned našel společnou řeč s Janou. Je nejen skvělou chůvou, ale i výbornou kuchařkou.
Pracuje v našem domě celý rok, a je už členem naše rodiny. Syn jí dokonce říká babičko. Díky tomu, že se o syna pořád starala, se znovu postavil na nohy. Jana ho vždy podporovala a motivovala. Teď také říká, že jsme její rodina, o které tak dlouho snila.
